Den 72-82 Dharamsala cast II.

Den 72-82 Dharamsala cast II.

Opet mam po delsi dobe moznost se nachvili zastavit a doplnit dalsi casti meho putovani, tezko ale navazat a vubec popsat me zazitky. Kazdy den je jedinecny, nekdy uplyne v poklidnem byti nekdy se deji “vetsi veci”, presto kazdy den je nezapomenutelny.

V Dharamsale jsem nakonec zustal mnohem dele nez bych si kdy pomyslel, presto nelituji ani jedineho dne. Zhruba neco okolo 9 dnu jsem chodil kazde rano na hodiny do chramu v komplexu Tibetske knihovny a archivu. Mnich, ktery mel mit vyuku byl nemocny a tak jako “nahrada”, vzal na sebe hodiny reditel cele Tibetske knihovny, ktery prednasi vsude mozne po svete a zvlada mluvit plyne v AJ. Dokonale vystihl vzdy pointu a perfektne to podaval i pro nase zapadni hlavy. :-) Vskutku nezapomenutelne hodiny a dokonaly ucitel. Spolu s mymi prateli [z Australie, Nemecka, Korei, Argentiny a dalsich zemi] jsme nekdy travily dny v mistnich kavarnickach nebo se jen toulali kdesi po horach. Hodne casto byly ve vesnicce i ruzne programy od neziskovych organizaci, od promitani tibetskych filmu [ci nezavisla divadelni predstaveni] a dokumentu o cinske invazi a cele problematice az po besedy s uprchliky, kterym se teprve nedavno podarilo z Ciny uprchnout pres Himalaje do Nepalu a odtud do indicke Dharamsaly. Casto kdyz jsme jen slyseli, co se tam deje a jak vypada bezny zivot Tibetana v Cine, jak velice casto jen za par letaku s pro-tibetskou tematikou konci na spoustu let ve vezeni v nepredstavitelnych podminkach.. byli jsme z toho pekne vedle a mocne to nami otraslo. Bylo to velmi silne byt v miste, ktere pro nas bylo jen jednim z poutnich mist, ale pro Tibetany vytouzenym cilem pomalu od chvile, kdy se narodi.

V Cine pro ne neexistuje svoboda, jsou znevyhodnovani na kazdem kroku, vsude je snaha dostat do oblasti co nejvice Cinanu z jinych casti Ciny. V Tibetu je uredni jazyk cinstina a vsude je vyzadovana, pravidelne se v oblasti delaji testy atomovych zbrani, na kazdem kroku samy policista a spehove [momentalne je tam 1 policista na 10 obyvatel], tibetske zeny jsou sterilizovany; tretina obyvatel zivici se kocovnym zpusobem zivota se musela presunout do umele vybudovanych betonovych vesnic, ktere jsou obehnane ostnatym dratem, kde neni zadna prace, museli odevzdat vsechna sva stada a neustale jsou pod kontrolou vsudypritomne policie. Mnisi v klasterech byly “preuceni” na cinskou ideologii a jen par klasteru je dnes funkcnich, ale pouze pro turisty a opet pod prisnym drobnohledem a sebemensi nezadouci projev je trestan vezenim a mucenim. Za sebemensi projev pro-tibetismu, jakym muze byt pokojny pochod nebo jen drzeni letaku, je odchod do vezeni na 5-9 let a vice. Vezni jsou ponizovani vsemi moznymi prostredky, neustale vyslychani, aby udali dalsi “konspiratory” a oznacili dalajlamu jako hlavniho strujce. Casto jsou drzeni presne na hrane, aby nezemreli, ale byli zlomeni vsemi prostredky.

Clovek jen poslouchal toto vse a vnimal, jak slozita cela situace je. Tibetane se presto neuchyluji vetsinou k nasili, ale naopak vyznavaji soucit se vsemi zivymi tvory a nazirani na ne, jako na nase skryte ucitele. Momentalne se nekteri z nich zacali na prostest upalovat [za posledni 3 roky pres 35 mnichu], obzvlaste v posledni dobe jejich pocet neustale stoupa.

Jednou v noci se konal pochod, kde byly stovky lidi nesouci svicky, kteri prisli az k pamatniku pobliz hlavniho chramu a meli proslov v tibetstine a pote i v aj o tom, jak je dulezite sirit, co se v Tibetu vlastne deje [Cina rada bojkotuje, ze se jedna o svebytnou kulturu a celou invazi oznacuje jako kulturni a technickou pomoc], ale i preze vsechno zachovavat v srdci soucit, protoze vsechny zive bytosti jsou nasimi skrytymi uciteli a nejvice nas uci prave nasi nepratele [opravdu je az neskutecne,ze pro Tibetany to neni pouze filosofie, ale zaklad jejich kazdodenniho zivota]. Prave oni nejvice testuji jak jsme pokrocili na nasi duchovni ceste ci nikoliv. Navic v ramci nekonecneho cyklu reinkarnace a celych veku vsichni jiz byli nasimi rodici a my jejich detmi a naopak a clovek by mel na druhe nazirat jako na cast sebe sameho. Hnev podle tibetskeho buddhismu tvori jen dalsi destrukci a vetsi pohlceni do iluzorniho sveta.

Dulezite je pro ne nehlede na cokoliv kultivovat sve mysleni [pryc od lpeni, hnevu, chamtivosti, lhostejnosti, zadostivosti atd.] na konstruktivni, taktez sve jednani vuci druhym [nazirat na ne jako na nas same a konat nejlepe jak je mozne] a vubec cely nas zivot usilovat o cistou altruistickou mysl [buddhovstvi] nikoliv pro nas same, ale pro vsechny okolo nas. Cim vice odstranime iluzorni zavoje nasi mysli, tim vice muzeme pomahat druhym.

Clovek se denne setkaval s hlubokymi myslenkami a zaroven s opravdu tezkymi tematy, s Joem, mym korejskym karamaradem na pokoji, jsme casto dlouho do noci debatovali o ruznych cestach a pristupech a jak to cele resit [Tibet a cinskou okupaci]. Nakonec jsme dospeli k tomu, ze to skutecne nema jine reseni nez pokojnou cestou tibetskeho buddhistickeho soucitu, zadna zeme nezasahne, protoze Cina ma momentalne vetsinu svetovych vyrobnich prostredku a take opravdu neskutecne pocetnou armada [100 milionu vojaku]. Navic samotni cinsti obyvatele nejsou prekazkou, naopak, pouze momentalni statni vedeni cele zeme a ockovani vsech obyvatel.

Presto clovek kdyz slysel pribehy byvalych veznu a tibetskych uprchliku, jasne si uvedomoval, ze se nejedna o nejaky vzdaleny pribeh nejake vzdalene zeme na druhem konci sveta, ktery je sice smutny, ale jinak se nas vubec netyka [my jsme ted v bezpeci], ale ze se toto vse odehrava jen par set km odsud v bezprostredi blizkosti a ze neni zadne “my a nase bezpecna zeme CR” a jinak nic o co bychom se meli starat, ale ze je skutecne jen Jeden jedinny svet a vsichni lide by se meli vice snazit pomoci jeden druhemu. Cele rozdeleni na staty a vyhlaseni “od tohoto udoli k temto horam je to nase! A nic vic se nas netyka” je nesmyslne. Svet a cela nase planeta je neskutecne rozmanite misto, ale je jen Jedna [a ani ne zas tak velka] a vsichni by se meli svym zivotem snazit ji zlepsit a kultivovat a ne naopak [stejne tak nebyt lhostejni k denim v ruznych koutech sveta].

Po nekolik dni se sesla v hlavnim chramu spousta tibetanu, jak prostych lidi, tak mnichu k nekolika dennim meditacim na oslavu Buddhovych narozenin a osviceni. Mnichove nekolikrat denne zdarma vsem pritomnym podavali jidlo a caj a vsichni se tak mohli nerusene ponorit do spolecnych motliteb s pranim vseho dobreho vsem zivym bytostem, stejne tak jako do hloubi sve mysli a odstranovanim negativnich konstrukci.

Joe byl par dni nemocny s teplotami a vsemi ne-moc dobrymi priznaky pro vazne nemoci, ale nakonec to bylo jen cosi podivneho chripkoveho a strevniho a casem to preslo.. na me. :-) Joe se jeden den uzdravil a ja zalehnul neskutecne slaby, neschopny niceho. Mel jsem jedny z nejvetsich teplot v zivote, cely den se mi slil v par utrzku jako ze sna..

Plazim se nekde venku na chodbe, je uplna tma. Elektrina nefunguje. Moje telo temer nereaguje a cele se mota. Snazim se rozdychat pocit na zvraceni a vyhledat radsi nejakou koupelnu... Jsem na pokoji, Joe nikde, tma, jen nehorazna zima a ne a ne se zpotit... Joe se vratil odkudsi a neco mi povida... Saha mi v prubehu noci nekolikrat na celo a zjistuje jak jsem rozpaleny a jen udivene “your temperature is very high!”.

 Nastesti druhy den jsem byl pored slaby, ale uz to bylo o neco lepsi a dalsi den uz uplne. Predchozi den mi prisel cely jen jako vzdaleny sen a jakoby se nikdy nestal. Telo je vskutku neskutecne, jakmile lehne, tak vskutku lehne, ale brzy se opet zotavi a opet jakoby nic. :-)

Co jsme se dali trochu do kupy, tak porad jeste cely zeslabli jsme hned zacali koumat, ze bychom se radi vydali na trek do hor do Triundu, den cesty od Dharamsaly. Jak jsme si vymysleli, tak jsme provedli a dalsi den rano jsme se vydali na cestu, rozhodnuti ze to nejak zmaknem. Vzali jsme jen male batohy. Joe chtel prespat v Triundu, ja se chtel jeste vratit ten samy den, takovy byl plan. Vyrazili jsme na cestu a uz v malem kopci se sotva plouzili [i kdyz uz jsme byli zdravi proste ne a ne nabrat zpet ztracenou silu], ale presto se nevzdali a brzy uz jsme stoupali po horskych stezkach nad Dharamkot. Cesta stoupala stale vys a vys a brzy civilizace byla jen vzdalenym bodem, kdesi v hloubi pod nami [precejen uz jsme se nachazeli v predhuri Himalaje]. Jeden nadherny vyhled stridal druhy a clovek v naprostem nadseni, ze je opet v horach, vnimal celym svym byti vse okolo sebe.

Na stezce jsme obcas museli zastavit, jednou se objevilo obri stado ovci hnane pastevci kamsi dolu na pastviny ci opet osli karavany obtezkane zasobami a tahnouci naklad kamsi dale do hor. Vegetace se postupne zmenila z borovicovych lesu na cim dal tim vetsi zakrsle kere az postupne na uplne hola horska uboci. Slunce opet nemilosrdne smazilo a my sotva popadali dech, ale presto se s kazdym nasim krokem bile vrcholky zdaly bliz a bliz a nase srdce se jen tetelilo. Nakonec jsme precejen vystoupali do Triundu, ze ktereho byl nadherny vyhled na bile Himalaje i na mestecka kdesi hluboko dole. Clovek si pripadal opet jako v jinem svete. Joe nakonec prespal v nejakem obcerstveni a ja se vydal na cestu zpet a brzy byl zpet v McLeod Ganj.

Dalsi rano jsem chtel vyrazit uz na vetsi cestu dale do Lehu a Ladakhu. Cesta z Manali [nejcastejsi pristupova cesta] byla stale uzavrena, a tak mi nezbyvalo nez se vydat opet do Pathankotu, pote do Jammu a odtud do Srinagaru v Kasmiru a teprve odtud autobusem do Ladakhu. Cely Kasmir je jedno z nejnebezpecnejsich mist v Indii a velmi caste jsou boje Indicke a Pakistanske armady ci nejaci sebevrazedni atentatnici. Vskutku moc jsem se do Srinagaru nehrnul, ale presto vsechna znameni ukazovala, ze presne to ma byt ma cesta a ze vse bude v poradku. Nechtel uz jsem dale cekat v Dharamsale ani okolo Manali, protoze otevreni silnice muze byt klidne i za mesic a precejen uz byly znat vsude se sirici monzumy a bourky a na treky to moc nevypadalo.

Sbalil jsem si tedy cca po 16 dnech [nejdele co jsem kdy byl na jednom miste, obvykle 3-4 dny] opet batoh a rano se vydal na autobus. Jake bylo ale me prekvapeni, kdyz prijdu na misto urceni a autobusy nikde a vsichni na me jen, ze je dnes v cele Indii stavka kvuli rope a zadne autobusy dnes nebudou. Zkusil jsem se zeptat jeste na ruznych mistech [jestli na me precejen jen neco nezkousi majitele taxiku], ale stale stejna odpoved a ze mozna az zitra. Sel jsem tedy zpet do dobre znameho guest housu, ziskal zpet stejny pokoj a posledni den stravil v louceni s dobre znamymi misty v sirokem okoli. Navecer se objevil Joe zpet z hor a byl cely prekvapeny, ze me opet vidi, tak jsme se jeste poradne rozloucili a vecer nasednul na autobus zpet do Dilli a odtud letadlem do jeho zeme. Byl na ceste neco okolo 4 mesicu a byl take napred v Nepalu na Annapurnach, opravdu fajn chlapik.

 Dalsi den jsem opet s celym vybavenim se vydal na zastavku a uz se trochu modlil, aby autobus skutecne jel.. cekala me dlouha cesta. Napred jsem se musel nejak dopravit z McLeod Ganj do Dharamsaly dole pod horami. Zadny autobus rano nejel, ale jely sdilene dzipy, tak za kratkou chvili uz se vezl muj batoh opet na strese a ja namackany s mistnimi uvnitr. Jen co jsme prijeli dolu z hor, hned to bylo jako sok a clovek si velice rychle uvedomil, ze je zpet v Indii. McLeod Ganj byla jakasi pokojna oaza sama pro sebe, s tibetskymi mnichy na kazdem kroku, malymi tibetskymi restauracemi, turistickymi kavarnami, vsude sami usmevavi tibetane.. a Indie je spise pochodujici chaos. :-)

Na nadrazi mi jel asi za dve hodiny autobus do Pathankotu a jak se nakonec ukazalo jel az do Jammu v Kasmiru, tak jsem si jen upgradoval listek a byl rad, ze usetrim jeden zmatek na nadrazi. Cestou jsme jeli serpentinami z hor zpet do indicke planiny. Slunce svitilo opravdu velmi intenzivne a horky vzduch z otevreneho okna nabizel jen malou utechu. Cestou jsme prejizdeli po chatrnych mostech kilometrova koryta vyschlych rek, ale uz precejen se postupne plnici vodou z monzumu. Mijeli jsme trosky mostu strzenych vodou v minulych let a mirili po silnici skrze male vesnice stale dal. S prekrocenim hranic do Jammu&Kasmiru se silnice zmenila v sirokou dalnici lemovanou poustni krajinou a vojenskymi zakladnami a cvicisti.

Po 8h jsem se ocitl kdesi v Jammu, nasel brzy opravdu nehorazne spinave nadrazi s mistnimi lezicimi vsude po zemi a brzy ziskal i listek na autobus do Srinagaru jedouci ten samy den jen o par hodin pozdeji, vecerni spoj. Sel jsem se chvili jeste toulat ulickami mesta a zkratit tak trochu cas cekani. Vsude byl patrny poradny rozdil, na kazdem kroku clovek potkaval muslimy, v dali vykukovala mesita.. Obyvatele uz byli smiseni, Indove a muslimove a byla tomu prizpusobena i architektura celeho mesta. Vecer se po mensich zmatcich a presunech z autobusu do autobusu [kvuli zaplneni mist] precejen vydal na svoji dlouhou cestu do Srinagaru. Velice brzy silnice zacala opet serpentinami stoupat kamsi stale vyse a vyse do hor. Pri pohledu z okna to vypadalo jako jakasi davna karavana, jedna tata za druhou, jen svetla reflektoru ozarujici temne hory, z dali to vypadalo jako popadane hvezdy. V jednu chvili se objevilo na silnici stado asi 200 krav a autobus a ostatni nakladaky meli co delat se jim vsem vyhnout. Mesic zaril a silnice vedla pres jednu horu za druhou, mijela tezebni a vojenske komplexy.. Ind na sedadle vedle me brzy vesele pochrupoval na mem rameni a ja stale ne a ne usnout. Nakonec jsem precejen se svitanim alespon na pul hodiny usnul.