Den 14-19 San Cristobal
Lehce jsem se obaval cesty přes Ocosingo, a tak jsem z Palenque vyrazil jednim z rannich autobusu. Nakonec se ukazalo, ze autobusy v těchto dnech kvuli prepadani upravily trasy a místo přes Ocosingo a 4h cesty, tak objizdi cele hory přes jina ne zcela bezpecna teritoria - Villahermosa a Tabasco, kde prave zuri kartelove války - a cesta tak trva 11h. Cestou byly masivni vojenske kontroly, které nesetrily ani mistni, ale nakonec jsme v poradku dojeli a po téměř dnu stravenem v autobuse se prede mnou objevilo horske město San Cristobal.
Venkovni teplota ze 40°C spadla na prijemnych 20°C, mraky na obloze a prijemnou vlhkost ve vzduchu. San Cristobal je město, kde se misi puvodni indianska kultura s civilizovanym svetem a jeho vydobytky a je tak neuveritelne prijemnym mistem, které na člověka dychne svoji uvolnenou atmosferou. Na kazdem rohu jsou mistni kavarny (s lokalne pestovanou kavou), "cokoladovny" - místo, kde si date hrnek ruzne procetniho kakaa z mistni oblasti a lokalni restaurace. Cela oblast je znama i nalezisti jantaru, takze na kazdem rohu se setkate s mistnimi prodejci a overovanim jeho kvality.
Ve meste jsem stravil nakonec o radu dni vice nez jsem puvodne zamyslel. Cele město je takove trochu hippie místo, vse je levne vcetne ubytovani a prijemne bez spechu a shonu v dobre atmosfere. Poprve jsem se setkal s vetsim mnozstvim individualnich cestovatelu a zaroven vetsina z nich zde zustava dele nez jen par dni. V mem hostelu byl každý vecer ohen a povidani a sdileni historek z cest a samozrejme kytara a zpev. Za par dni jsme s lidmi z hostelu byli uz takova sirsi rodina.
San Cristobal byl pro me vitanym mistem, kde clovek mohl trochu vydechnout a opet zrelaxovat a hodit se do pohody. "Normalni" počasí, hory vsude kolem a ruzne kulturni akce a vecerni koncerty to jen podporili.
Dny jsem travil chozenim po horach a prozkoumavanim města i okoli San Cristobalu. Z hor jsem podniknul vypravu do El Arcotete.
Jedna o prirodni rezervaci - kde je pomerne mensi okruh pro turisty, který zahrnuje i 400m prolezani krapnikove jeskyne - nicmene je mozne se vydat na vlastní pest primo do vyse polozenych hor a kopcu. Když uz jsme nasli tu spravnou cestu, tak se před nami otevrel vyhled na mala policka kukurice, mistni zeny, které pasly ovce a u toho spradaly vlakna vlny a samozrejme lesy a bohem zapomenutou krajinu. Sli jsme několik kilometru a narazili na několik domu, kde mistni pravdepodobne ziji zcela nezavisle na okolnim svete. Cesty brzy skoncily a museli jsme se tak vratit po vlastnich stopach zpet. Cely vylet byl velmi vitana změna - hory a nikde nikdo :-)
Další den jsem se vydal tentokrat na organizovany vylet do soutezky a kanonu Sumidero. Nejsem moc priznivcem organizovanych tour, nicmene s komplikovanou dopravou to byla jedina alternativa. Pro jednou jsem udelal vyjimku a brzy jsem tak sedel v lodi s dalsimi 50 turisty a uhaneli jsme motorovym clunem vstruc usti soutezky. Cestou jsme videli krome opet rozmaniteho ptactva i opice s mladaty a krokodyly. Cela plavba probiha několik kilometru dlouhou soutezkou, kde masivni skaly padaji v 90° sklonu primo do vody. Skaly jdou do vysky přes 1km, takze clovek si pripada opravdu jako mravenec. Trochu mi to cele pripominalo scenu z Pana Prstenu, kde proplouvaji v malych clunech kolem obrich soch. Plavba trvala něco pres 2h a dodavka nas pote vyvezla nahoru do hor, kde byl vyhled na celou soutezku zvrchu. Opravdu to stalo za to a neda se to uplne popsat slovy ani moc vyfotit. Dodavka nas pote vzala i do mensiho mestecka, kde prodavali mistni studene kakao v nadobach z kokosu. V cele oblasti jsou kakaem znami a tentokrat se jednalo o studenou variantu od babicek na namesti. Kakao zde vždy obsahuje i mensi kusy kakaa, a zde pote u dna uz to byla spise hustsi polivka - chutove ale super :-)
Další dny jsem nakonec stravil neplanovane primo v mestecku, chtel jsem se zucastnit tradicniho indianskeho ritualu v horach (probiha primarne pro mistni a pouze 1 den v tydnu), ale když se nam podarilo místo najit, zjistili jsme, ze v desti ritual neprobiha a bohuzel tak nase vyprava byla zbytecna. Potkal jsem tak ale zase další fajn lidi a zachvili uz jsme sedeli v jedne z mistnich kavaren a hloubali o zivote. :-)
Dalsi den - den 19 - jsem cely stravil v autobuse do Oaxacy. Cesta trvala 13h a z toho 8h byly nepretrzite serpentiny. Musim rict, ze i mne po 8h zacinalo byt trochu hur a nejen u srdce. :-) Cesta nakonec docela utekla a kolem pulnoci jsem uz prochazel nocnimi ulicemi Oaxacy k memu hostelu. Vzdalenost 2,5km, ktera mi kdysi vadila, uz se od te doby stala docela normou. :-)