Den 99-101 Numbra Valley
Den 99-101 Numbra Valley
Dalsi den jsme se chteli brzy rano vydat na autobus jedouci do dalsi oblasti s omezenym vstupem, tentokrat na severu, do Numbra Valley [nase povoleni bylo platne jen 5 dni]. Kdyz jsme ale prisli na autobus jen nam lakonicky oznamili, ze dnes zadny nepojede a ze jezdi jen v utery, coz bylo shodou okolnosti nasledujici den, tak jsme stravili zbytek dne zarizovanim a pripravou veci v Lehu. Mel jsem v planu z na severu polozene vesnicky Hunduru v Numbra Valley pote 2 dny trekovat horami dolu zpet blize k Lehu, kde bych se pote ve Spitoku setkal s prateli a spolecne pokracovali v trekovani do Markha valley [7-10 dni].
Brzy rano jeste za tmy jsme opet vyrazili na autobus, ja tentokrat i se svym obrim batohem napechovanym vybavenim a zasobami a liduprazdnymi ulickami dosli na nadrazi. Tam byl trochu problem, co s mym batohem, strecha autobusu byla opet predimenzovana a stejne tak i vnitrek, ale stejne jsem vice duveroval nechat si ho u sebe. Nakonec skoncil castecne pod sedadly castecne pod nasima nohama. V autobuse bylo opet vse plne do nejmensiho mistecka, vsude bedny, pytle a bu vi co vsechno. Ulicky byly zaplnene v nekolika vrstvach a presto nekteri sedeli jeste navrchu na nich. Autobus zamiril na sever. Silnice se zarezavala do horskych uboci a vsude okolo nas byla opet poustni krajina. Cim dal vyse jsme stoupali, tim mensi bylo v dali mizejici udoli, postupne jsme spatrili bile vrcholy hor a nasi cestu, jak stoupa opet az k jejich vrcholum. Leh byl hluboko pod nami brzy jen jako hlavicka spendliku a my se blizili k nejvyssimu prusmyku sjizdnem motorovymi vozidly na svete. Serpentiny byly kolikrat velmi ostre a ridic mel opet co delat, vse vytocit. Parkrat i zacaly padat veci z narvane strechy, jak rad jsem byl v ten moment, ze muj batoh je v bezpeci pod mymi nohami. Brzy jsme jeli opet jen cestou vysekanou v ledovci az jsme dojeli do ledoveho prusmyku. Vsichni nachvili vyskakali z autobusu na mensi pauzu a pote autobus zahajil sestup po druhe strane hor. Cesta napred vedla opet v ledovci a postupne klesala stale hloubeji do udoli. Po nekolika hodinach jsme dojeli do mensi vesnicky, kde jsme si dali obed a spratelili se vice s dalsimi turisty v autobuse [prevazna vetsina byla opet mistni vesnicane]. Nakonec jsme skoncili vsichni pohromade a nechali se dovest do Sumuru, kde jsme chteli navstivit mistni klaster.
Nechtel jsem se vlacet opet s batohem, tak jsem se zeptal v jednom obchode, jestli si ho tam muzu nachvili nechat. Prodavac nebyl moc nadseny ale svolil a kdyz to videli ostatni, hned mu tam nechali celou hromadu batohu. :-)) Slunce smazilo snad jeste vice nez obvykle a my opet stoupali kamsi k vrcholu kopce, kde jsme tusili, ze bude nas klaster. Nakonec se precejen objevil, ale mnisi meli zrovna poledni pauzu, takze vse bylo zavrene. Chvili jsme vsichni cekali venku na nadvori a pote se precijen dva chramy otevrely [mnisi sli na motlitbu], tak jsme aspon trochu videli z klasterniho komplexu. Brzy bylo treba se vydat opet na cestu, chteli jsme prespat v Diskitu, jakesi hlavni vesnici celeho udoli.
Autobus mel jet v 15h, ale jak se ukazalo, tak nakonec nejel. Mistni nam rekli, ze tedy v 16h, jenze nejel ani v 16h, tak ze tedy v 17h... byli jsme trochu zoufali, jak se ukazalo, spousta aut jelo smer Panamik, ale na druhou stranu udoli nejelo nic. Dva ze skupiny [bylo nas sest], nakonec meli stesti a stopli jakousi indickou rodinu, jedouci tim smerem, ale zbytek z nas stale hledel k obzoru a zadne auto, nic. Bylo to jako byt v nejakem zacarovanem bodu, kam je mozne prijit, ale jiz nikdy neodejit. Autobus nejel zadny, stejne tak zadne vozidlo. V druhem smeru jelo ale jedno za druhym a v jeden moment dokonce i 4 autobusy behem 10min. Byli jsme zoufali, tak jsme roztaceli motlitebni mlynky [s cilem sbirat tak dobrou karmu] a zkouseli co nas jen napadlo, jak si privolat nejaky odvoz. Nakonec kdyz uz jsme ani nedoufali, prijelo jedno vozidlo vzadu s mensi korbou plnou odpadku jedouci nasim smerem. Zeptali jsme se ridice, jestli muzeme jet vzadu s odpadem a ten sice rozpacite, ale svolil a my byli v sedmem nebi. Konecne v pohybu! Konecne opoustime tu temnou diru, co nas drzela tak dlouho! Odpad byly same kovy, stare zrezivele plechovky a obri draty, byli jsme od nich pekne odreni a celkove zrizeni, ale stejne jsme byli nadseni, ze konecne jedem smer Diskit. Nakonec tedy nase karma precejen zabrala a privolala odvoz, ale stacila jen na nakladak s odpadem :-D
Krajina v Numbra Valley je jeste vice poustni nez v okoli Lehu, zde jsou opravdu pisecne duny a v jednom miste ziji i dvouhrbi velbloudi. Cestou do Diskitu nas zastihla opet pisecna boure, tak jsme nemeli nejmensi tuseni, kam jedem a kdy bude konec, ale po nejake chvili jsme z ni vyjeli a pred nami se objevil Diskit. Setkali jsme se tam s nasimi prateli, kteri si mezitim stihli zajit na jidlo a zjistit moznosti ubytovani. K nasemu udivu nebylo jednoduse kde se ubytovat, vsude jen betonove stavby a nic. Rozhodli jsme se tedy k dalsimu stopu, tentokrat vice severne v udoli do Hunduru [odkud jsem chtel zacit dalsi den svuj trek]. Behem minutky nam zastavilo auto a odvezlo nas do par km vzdalene vesnice.
Kdyz jsme prijeli nahazeli jsme batohy na hromadu a vydali se s jednou Nemkou z nasi skupiny hledat ubytovani. Na rozdil od Diskitu, zde bylo na kazdem kroku, ale opet v radech tisicu za noc. V jeden moment nas odchytil jakysi maly kluk, a ze nas dovede do jejich guest housu a ze je to kousek a ze se da domluvit dobra cena atd. Tak jsme ho nasledovali, ale k nasemu prekvapeni nas vedl stale dal a dal, tu jsme prelezli plot a presli mensi pole, pote dalsi mala pesinka kamsi, opet jakasi zkratka pres plot.. Sli jsme s nim pres pul hodiny a vazne ztraceli trpelivost nehlede na to, ze uz jsme davno nemeli nejmensi tuseni, kde jsme a jak se dostaneme zpet. Precejen jsme ale vytrvali a nakonec nasli jejich guest house, ale ceny byly opet premrstene a byl poradne daleko, tak jsme se vydali na zpatecni cestu a sledovali jakousi silnici a doufali, ze nas dovede k nasim pratelum. Cestou jsme se ptali vsude mozne na moznosti ubytovani az jsme nasli jeden, ktery otevrel teprve pred dvema dny a byl vicemene za prijatelnou cenu. Cestu zpet jsme nasli celkem rychle a behem 10 min jsme byli u nasich pratel [vazne nechapu klukovu „zkratku“]. Vsichni jsme se ubytovali v nove zarizenych pokojich, zasroubovali nam tam zarovky a vecer napsali i menu, ve kterem bylo tolik chyb, ze to bylo temer necitelne. Stejne jsme si ale kazdy nasli sve a vecer stravili pospolu povidanim u stolu. Jeden postarsi Belgican z nasi skupiny mel v jeden moment zalusk na nejaky alkohol, tak jeden chlapik z personalu vybehl a za hodinu se vratil s flaskou rumu urceneho pouze pro vojaky. Belgican nam vsem nalil, ale zbytek vecera stravil hlavne v popijeni s dalsim nasim pritelem Libanoncem. Nase skupinka jen pro prehled se skladala z jedne Australanky [se kterou cestujem pohromade v Ladakhu], jedne Nemky [ktera akorat pricestovala z Iranu a Pakistanu], jednoho Francouze [zijicim kdesi na jihu Indie a pracujicim pro francouzskou spolecnost], jednoho postarsiho Belgicana [co mel oblibu v piti] a jeho kamarada Libanonce, ktereho stretl take nekde na ceste a pote moji malickost. Opravdu ruznoroda skupinka, ale o zabavu nebylo nouze. Zeptal jsem se i mistnich na nejake podrobnejsi informace o me sebevrazedne expedici pres 5tisicove ledove sedlo zpet do civilizovanejsich casti a k memu udivu mi rekli, ze to ted je opravdu nemozne. Cela cesta je zavata spoustou snehu [a pristupna jen par tydnu v srpnu behem nejvetsi slunecni intenzity] a maximalne a hodne obtizne je schudna s pruvodcem, ale sam, jak jsem puvodne zamyslel, naprosto vylouceno. I kdyz mam blaznivych napadu plnou hlavu, tak uplny sebevrah jeste nejsem, tak jsem k poradnemu smutku Belgicanove [uz pel ody, jak vidi naposledy odchazet statecneho Cecha a jak za par let budou v oblasti kolovat baje o Yetim..] odvolal svoji vypravu a dalsi den se chtel vratit spolu s par dalsimi autobusem.
Dalsi den jsme se pesky spolu s Francouzem a Australankou vydali smer pisecne duny a skutecna poust mezi Hundurem a Diskitem. Ostatni se chteli jeste par dni zdrzet. Zamirili jsme do pouste a brzy uz sbihali jednu dunu za druhou. V jednom miste jsme narazili i na jakysi potok, tak jsme sledovali jeho tok a brzy nasli stado dvouhrbych velbloudu, kteri zde zustali po davnych karavanach obchodniku jdoucich po Hedvabne ceste smerem do Ciny. Bylo poradne vedro a my mirili pres poust smerem k obzoru, kde se rysovaly hory a kde jsme tusili Diskit. Cestou jsme se vsichni bavili o vsem moznem o zivote a ruznych nahledech na vse. Po 10km jsme konecne dosli do Diskitu, odkud mel jet autobus zpet do Lehu. Jak se ale ukazalo nejelo nic. Stopli jsme si tedy opet jedno mensi vozidlo-nakladacek vzadu s korbou a uz jeli brzy s mistnimi opet smer hlavni rozcesti [jeden smer Sumur-Panamik, dalsi Diskit-Hundur a dalsi pres horske masivy Leh]. Nakonec nas odvezl az do vesnice, kde jsme si predchozi den davali obed, coz jsme hned zopakovali a snazili se stopnout neco do Lehu. Autobus zpet jede jen jednou tydne a k tomu brzy rano, jinak nic. Vsude okolo nas byly soukroma vozidla cestovnich agentur, ktera ale naprosto odmitala vzit nas zpet. Vetsina beztak mirila opacnym smerem. Snazili jsme se opet neco zastavit, ale v nasem smeru nejelo 2h vubec nic. Nakonec nam zastavila jedna cisterna s benzinem, vepredu v kokpitu uz s par misnimi, tak jsme si rikali, jak to chce ridic provest i s nasimi batohy.. ale jak se ukazalo za ridicem a dvouma vesnicany byl v kabine prostor jeste pro jednu radu, tak jsme tam vdecne nahazeli batohy a vmesnali nas samotne a vydali se na nekolikahodinovou cestu k prusmyku a pote dale do Lehu.
Vesnicane jeli jen kousek, tak jsme brzy meli mnohem vice prostoru a bylo to mnohem pohodlnejsi nez cely autobus. V jedne vesnici se nas ridic zastavil na obed [tsampu s cajem], tak jsem hned pokoupil tsampu [prazena mouka, ze ktere se smichanim s vodou/cajem da pripravit jednoduchy ale velice vyzivny pokrm, obzvlast rozsirene v Tibetu], protoze v Lehu jednoduse nebyla nikde k dostani a brzy jsme opet stoupali jednou serpentinou za druhou k ledovym vrcholum. Nas ridic jel opravdu rychle a i kdyz cesta byla nezpevnena a casto pres ni vedly male reky a potoky, presto s naprostou jistotou projizdel jednu zatacku za druhou az jsme brzy opet projizdeli ledovou krajinou, kdy na jedne strane ledova stena a na druhe horske uboci padajici temer kolmo stovky metru kamsi dolu do propasti. Prusmyk se objevil zahy a za nim opet nekolikahodinove klesani do Lehu kdesi pod nami. Slunce svitilo, jeden nadherny vyhled stridal druhy a k tomu konverzace mixujici nazirani ze vsech nasich zemi, byla to velmi prijemna cesta. Vysadil nas v Lehu jen asi po 6h cesty [autobus jel pres 9h] a my se opet vydali smer nas guest house.