Den 95-98 Phangong Lake

Den 95-98 Phangong Lake

Pote co jsme navstvili vsechna mista v blizkem okoli Lehu, tak jsme se chteli vypravit ke vzdalenejsim mistum. Jednim z nich bylo na hranicich s Cinou lezici slane jezero Phangong lake. Nachazi se uz v oblasti s omezenym vstupem, tak jsme si museli nechat vyridit povoleni.

Zde se opet ukazala tradicni indicka byrokracie v praxi. I kdyz jsme zasli na prislusny urad a indicti obyvatele vedle nas si povoleni mohli behem chvilky vyridit, nam to bylo zamitnuto a ze to musime provest pouze skrze cestovni kancelare. Ti nicmene velmi mlzi ohledne ceny a radi si pripocitavaji dvojnasobek realne ceny. Navstivili jsme nekolik z nich a vsichni do jednoho nam lhali a nerikali skutecne informace s planem naplnit vlastni kapsy co nejvice. Tyto kancelare tradicne nabizi „zajezdy“ k tomuto jezeru ci Numbra Valley na severu a vyrizuji pro turisty i tato povoleni, ale za cele akce si uctuji tisice a tisice, proto jsme se rozhodli navstivit tyto vzdalena mista s vyuzitim lokalnich autobusu jedoucich jednou za tyden a byt celkove v radu stovek. Stale jsme ale potrebovali vyridit povoleni. Na uradu se nakonec objevil jeden chlapik z jedne kancelare a ze to pro nas zitra vyridi a ze za to nic nebude chtit jen 50rp navic. Tak jsme souhlasili a na dalsi den ho navstivili v kancelari, kde pracoval. Hned nam dal vyplnit prislusne formulare, zaplatili jsme mu spravnou sumu a jeden jeho kolega hned sedl na motorku a jel na urad to vyridit. Behem 2h bylo vse hotove a my meli nasi povoleni do omezenych oblasti. Jak se nakonec ale ukazalo, i nas pritel nam lhal a penize urcene na spravni poplatky pro cerveny kriz a Wildlife nakonec skoncili v jeho kapse [na hlavnim povoleni nejsou videt]. Presto uz jsme vse nechali byt a dalsi den brzy rano se vydali na autobus k Phangong lake.

Vstavali jsme jeste za tmy a vydali se pres mestecko na autobus. Ten byl plny vesnicanu a predevsim jejich nakladu beden a vsech moznych tasek, ktere byly pod sedadly, na strese i v ulicce, a vice pripominal nakladak nez autobus. Cestou z mesta zastavoval na kazdem rohu a pote i v kazde vesnici a vsude naskakalo dalsich 10 vesnicanu a nejmene 30 obrich beden. Autobus byl nehorazne predimenzovany, kazdy kousek mista byl plny a narvany vsim moznym i nemoznym, strecha pretekala, ze z ni veci malem padaly dolu, opravdu neskutecne. Cestou do hor jsme projeli i prvni vojenske kontroly, kde si nechali kopie naseho povoleni a zacali jsme vice a vice stoupat po uboci hor. V dali byla jen videt silnice jak zik zak stoupa vys a vys az ke snehovym vrcholum. Autobus pomalu supel po nezpevnenych cestach vzhuru a udoli pod nami nenavratne mizelo cim dal tim vice. Brzy se i okolni teplota znacne ochladila a jeli jsme po cestach opet jen vysekanych v ledovci. Po nekolika hodinach jsme dosahli prusmyku ve vysce 5360m, vsude kam oko dohledlo jen snih a vecny led. Mistni vojenska posadka nam dala opet caj zdarma a po chvili se nas autobus dal opet do pohybu a tentokrat pozvolna sjizdel po druhe strane hor opet dolu do udoli.

Cestou nam pruvodci oznamil, ze nepojedou az do Phangong lake, ale ze nas vysadi v nejake vesnici 30km od nej a ze zbytek cesty at si zaridime sami. Listky jsme meli zaplacene az k jezeru a v autobusove kancelari nezminili ani slovo. Jednu moji kamaradku to cele poradne dopalilo, protoze taxi by prislo opet na tisice a cele to bylo jak ze spatneho filmu. Poradne se zacala dozadovat at nas tam vezmou nebo zaplati taxi a rvala na cele kolo o stupidnim systemu vseho okolo. Ridic a pruvodci chvili mlcky sedeli a premysleli a nakonec se rozhodli, ze nas tam vezmou a skutecne otocili autobus smer jezero.

 Na jedne vojenske kontrole i velitel posadky poradne serval naseho pruvodciho za predimenzovany autobus a ze jak si to predstavuje, ze na nezpevnenych cestach snadno jsme mohli skoncit vsichni v propasti a ci je to pote zodpovednost atd.

Cestou k jezeru se tu a tam objevilo v poustni krajine i trochu travy po tajicich ledovcich a udoli se zacalo cim dal tim vice otevirat. Nakonec se v dali zaleskla azurove modra hladina jezera Phangong lake [4270m] a autobus nas vysadil u turistickeho shluku nekolika stanu [vesnice]. Ubytovani primo ve vesnici bylo predrazene a opet jen pro turisticke kancelare, tak jsme zamirili podel jezera do 7km vzdalene vesnice, kde bychom mohli najit precejen o neco levnejsi ubytovani. Cestou jsme narazili i na shluk stanu a nakonec se domluvili na dobre cene i vcetne vecere a snidane a rozhodli se noc stravit tam. Stan k nasemu udivu obsahoval postel, skrin [i s vazickou a kytkou] a pote stanovinou oddeleny prostor, kde byl splachovaci zachod [i s toaletnim papirem!], umyvadlo atd, opravdu nevidane a zvenku vypadajici pouze jako obycejny stan. Sli jsme se pote stejne projit do vzdalene vesnice a cestou jen fotili nadherne barvy jezerni hladiny. Jezero je dlouhe 138km z cehoz 30km je na uzemi Indie [Ladakhu] a zbytek je v Cine, siroke je jen asi 5 km. Dosli jsme az do vesnice, opet jen shluk stanovych ubytovani a pres vodni hladinu hledeli do Tibetu na Cinskem uzemi. Slunce pozvolna zapadalo a hladina jezera vytvarela nevidane barvy, bylo to opravdu nadherne. Vsude okolo byla opet poustni horska krajina zbarvujici se od oranzove az do temne hnede s opet bilymi velikany. Vecere k nasemu udivu bylo temer kus od vseho a opravdu more jidla, tak jsme si jen uzivali, jaky skvely obchod jsme uzavreli. V noci hvezdy jen zarily a zdaly se neskutecne blizko, jen natahnout ruku..

Dalsi den brzy rano se mel nas autobus vracet zpet do Lehu pres prvni vesnici. Dosli jsme tam opet radeji o neco driv a jen sedeli a cekali az se objevil nejaky chlapik a ze tady autobus nestavi, ze musime dojit na o neco vzdalenejsi rozcesti. Tak jsme zamirili opet po silnici smer poust a hory. Cestou jsme minuli i jednu vojenskou posadku, tak jsem se jen zeptal, jestli vi neco o autobuse a jedinna odpoved byla, ze o zadnem autobuse tadu nic nevi a ze „no bus“ [jak typicke]. Sli jsme o neco dale az jsme narazili na rozcesti, kde uprostred pouste sedelo uz par nasich znamych tvarich z autobusu a cekali na autobus. Tak jsme se k nim pridali a cely obraz pusobil vskutku neskutecne. Skupina mistnich, par cizincu, vsichni sedici na bobku kdesi uprostred pouste a cekajici na autobus, po kterem v pustine okolo nebyly zadne znamky. Par divokych koni jen prebehlo kdesi na obzoru a my stale cekali. Nakonec se asi po hodine za dunou precejen objevil vrsek autobusu a my se tak vydali na zpatecni cestu do civilizace. Sedeli jsme hned vedle ridice, tak jsem mohl primo pozorovat neuveritelne ridicovo umeni, kdy se na cestach musel vyhnout protijedoucim autum ci nakladakum a mijeli se vzajemne opravdu jen o milimetry, casto jeden ci druhy polovinou vozidla ve svahu. Cesta byla nezpevnena a casto pres ni vedly reky z tajicich ledovcu, presto autobus a nas ridic si neochvejne razili cestu dal. V horske pustine jsme v jednom miste minuli i stado divokych jaku. Postupne se cesta zacala opet serpentinami zvedat do horskych prusmyku, stale blize k ledovym vrcholum. V jeden moment byl pul kilometru silnice jen divoka reka plna kameni bez jakychkoliv znamek po silnici, autobus nicmene vse projel bez uhony a brzy jsme uz jeli tunely vysekanymi v ledovci az k nejvyssimu prusmyku nasi cesty a pote opet po druhe strane hor postupne serpentinami opet dolu. Zahy se opet objevilo zelene udoli kdesi v dali pod nami a brzy jsme byli s kazdou zatackou cim dal tim blize. Autobus po 7h nakonec zdarne dojel az do Lehu a my se vydali na nasi znamou cestu ke guest housu.