Den 35 - Balaju

Den 35 - Balaju

Tento den jsem se rozhodl udelat si vylet do Balaju, navstivit jejich vodni zahrady a pote vystoupat k nejake stupe v horach hned za nim. Sel jsem klasicky na autobus, ale prvni mne vyhodil v nejake vesnici pobliz mnohem vetsi a znamejsi stupy, kterou jsem jiz navstivil, kdyz jsem byl poprve v KTM [motlitebni valce v hlavicce webu, jsem primo odsud], a ja hledal dalsi spoj. Nakonec nejaky prijel a vyhodil mne tentokrat jiz skutecne vedle odbocky vedouci do vesnice.

Ta se cela soustredila okolo hlavniho tahu a byl jsem rad, kdyz jsem dorazil na jeji severni cip, kde byly zminene zahrady. Zaplatil jsem vstup 5 [ konecne stejny jako pro mistni] a uz jsem byl v zahradach. Bylo to ale spise nekolik betonovych nadrzi se spinavou vodou a par stromu okolo, skutecne kvetl jen jeden ker v uvodu maleho parku. Presto jsem navstevy tak uplne nelitoval, protoze se tam nachazela socha tzv. Sleeping Visnu, ktera je stara minimalne 1500 let a je mensim dvojnikem [pres 2m] mnohem vetsi [pres 5m], ktera se naleza v jedne vesnici severne od KTM [ tam ale bezverci opet nesmi]. Obe jsou uplne identicke a jsou z jednoho kusu kamene, ktery se v teto oblasti vubec nenaleza a opracovani je opravdu dobre, mistni jim prisuzuji trochu bozsky puvod a skutecne bych se tomu nedivil, to by byl ten spravny kousek pro Danikena. Samotna socha lezi na jakesi propletene spleti a v jedne ruce drzi “atributy” pro Visnua a v druhe pro Sivu [coz jinak nikde k videni neni] a cela je umistena ve vodni nadrzi [stejne tak ta velka], cele to trochu vypada, jako kdyby to byl nejaky hvezdny navstevnik lezici ve spaci komore nebo necem podobnem.

Z parku jsem se vydal po prasne ceste smer na sever, kde po 2km byl vchod do lesa [jinak obehnaneho zdi] a vojenska kontrola. Mistni meli vstup za 10 a turisti za 250 [jen za vstup do lesa a lezeni do kopce!], tak jsem se jeste chvili bavil s mistnim vojakem, ktery byl sdilny a docela vysmaty, ale nakonec jsem se otocil a sel zpet. Totiz ani pocasi nebylo dobre, ze by z vysky nebylo ani nic videt a proste prislo mi to cele hloupe, ze turisti musi platit za vstup do normalniho lesa tolik. Kdyz jsem schazel dolu akorat zacalo prset, tak jsem byl rad, ze jsem se nepoustel do nekolika hodinoveho splhani k vrcholu. Zasel jsem na mistni nadrazi omrknout spoje na hranice, zastavil se opet na caj a pote se vydal po pameti ulickama, ktery mi me vedl jednou v noci neznamy nepalec, kdyz jsem prijel z Lumbini. Kupodivu jsem si cestu docela pamatoval a brzy se objevil vedle dalsiho kopce [Mhai Pi] na jehoz vrchu byla opet nejaka svatyne. Vylezl jsem na nej a nasel mensi hinduisticky chram a pekny vyhled na okoli, tak jsem se chvili zdrzel. Mistni jedna rodinka si me zacala zase fotit a kdyz videla, ze vylozene neprotestuju, tak ke mne pribehnul i chlapik a zacala nova serie fotek. Opravdu nevim, proc si me kazdy foti, centrum maji plne turistu, ale je mozna fakt, ze malokdo zavita az sem, ale i tak.. tezko rict, mozna ma na to nejaky vliv ze do 50. let 20.stol byl Nepal kompletne uzamcenou zemi, do ktere nesmel vstoupit zadny cizinec.

Tak ci tak, stale huste prselo a ja mel jen triko a kratasy, tak jsem zamiril do spleti ulicek vedouci k Thamelu. Cestou jsem sel trochu jinudy nez me vedl muj nocni pruvodce a v jednu chvili jsem lehce zacal pochybovat o mem orientacnim smyslu, ale primo za rohem bylo, co jsem hledal a ja opet vstoupil do turisticke casti mesta. Nasel jsem ale i jedno knihkupectvi a meli tam uplne vsechno, dokonce i Celestinske proroctvi, Coelha, Pokojneho bojovnika ci Secret.. jen jsem ziral :-) Dival jsem jestli tam maji nejnovejsi dil od Redfielda [12.proroctvi], ktery jsem jeste necetl, ale bohuzel tam meli jen ty vsechny okolo. Stravil jsem tam nejaky cas a prochazel jednu knizku za druhou a pote kdyz jsem vysel zpet na ulici, bylo poprve opet krasne slunecno. Nakonec jsem neodolal a navstivil i jeden obchod s khukri, konkretne jak se ukazalo prvni a nejlepsi prodejnu techto nozu vubec. Zalozil ji byvaly gurkhsky dustojnik jako prvni obchod s temito nozi vubec v Nepalu [a na svete] a funguji uz pres 20 let dodnes. Dodrzuji tradicni rucni vyrobu, vse musi byt presne a je jednoduse dokonale. Jsou jednim z vyrobcu, ktery zasobuje dodnes armadni jednotky a vubec vyrabi vse postaru a kvalitne. Navstvil jsem jednoduse rodinu mistru noze Khukri [btw libi se mi jak vzdy me to zavede ke skutecnym mistrum v tom ci onom remesle], kdy se neda srovnat kvalita techto nozu a tech co bezne nabizi vsude sejdiri na ulicich nebo ve svych kramech. Vsichni z nich jen vyrabi levne kopie a napodobeniny [nozu od teto rodiny] a vydavaji je za skutecne. Libily se mi dva, a trochu vice jeden vetsi, ale cena byla vyssi [maji tu fixni ceny]. Zeptal jsem se, jestli davaji i slevy, ale nakonec jen pri koupi vicero nozu, kdyz ale videl, ze se mi ten vetsi vazne libi, ale nemohu si ho dovolit, tak vzal kalkulacku, propocital procenta a dal mi slevu, i kdyz ji bezne nedavaji. Moje radost neznala mezi a zachvili uz jsem si vesele vykracoval ulicema s pul kilovym nozem v tasce O:-) :-D

Cestou zpet jsem narazil na misto, kde jsem vidal vzdy mistni, ale teprve ted jsem si vsiml, ze popiji nejake mliko. Tak jsem si dal taky jedno a ukazalo se, ze je to "lassi point" pro mistni. Super cena a navrch pridavali i orisky a nejake sladke drobeni. Jedina prichut, ale naprosto ultimatni. Byl jsem hodne rad, ze jsem se stavil. :-) Vecer jsem se jeste trochu toulal ulicema a nasel jedno dobre bistro a pote kdyz uz jsem si to sunul k namesti na vecerni caj, tak jsem potkal jednu Nemku, kterou jsem i s jejim pritelem potkal v autobuse do Besi Sahar a vubec na zacatku me cesty do hor. Byli ale pomalejsi, takze uz jsem je pote nikdy nevidel. Tak jsme nachvili zasli na caj a jen popovidali. Pozdeji jsem opet zasel nachvili poslouchat mistni a u toho jen popijet svuj “nepali” tea.