..aneb s úsměvem jde všechno líp! :-)

Den 84-85 Cesta do Ladakhu

11.06.2012 18:22

Den 84-85 Cesta do Ladakhu

Autobus byl plny jak zavazadel, tak lidi. Turistu tam bylo krome me pouze dalsich 6, skupinka britu a jeden francouzsky par zijici kdesi na jihu Indie. Autobus se brzy vydal na cestu a na obzoru se objevily vysoke stity hor. Krajina se opet zmenila na zelena udolicka s malymi policky, vsude nachvili byla i trava [jak dlouho uz jsem ji nevidel!], male ricky po cele ceste [z tajicich ledovcu], male vesnicky, stada ovci a koz. Opravdu krasne scenerie. Mirili jsme vice a vice do hor a krajina se postupne stavala vice a vice tvrda a nehostinna. Vzdy jen v malych udolickach se krcily male vesnicky vsude okolo jinak obri horske masivy s ledovymi prikrovy na svych vrcholech. Clovek se velice rychle uvedomil, ze je opet zpet v Himalajich, jedine takto strme a nepredstavitelne vysoke hory na svete. Kolona nakladaku spolu s nasim autobusem se serpentinami cik cak sunula kupredu, stale vyse a vyse, nekolikrat jsme museli i cekat, protoze nektere useky byly sjizdne jen v jednom smeru.

Brzy nase cesta vedla v ledovci vysekanymi cestami se stale hlubsimi strzemi po nasem boku. Silnice byla nezpevnena a kolikrat se nas autobus ocitl povazlive blizko okraji. V jeden moment kdy uz jsme jeli jen v uzemi ledu pres 4-5 tisicove prusmyky se autobus na nezpevnene ceste opravdu poradne naklonil nad propast, ze okamzite polovina autobusu vyskocila a rychle se snazila prevazit autobus na druhou stranu. Nakonec se precejen podarilo a brzy jsme uz uhaneli dale. Cela silnice je narusovana kazdy rok ledovci, ktere ji prekryji a po vetsi cast roku naprosto znepristupni a dale velice castymi sesuvy. Do Lehu [3500m] vedou jen dve silnice, jedna z Manali [stale oficialne zavrena] a druha ze Srinagaru [otevrena jen velice nedavno]. Cesta samotna je neskutecny zazitek. Po prekonani prusmyku a ledovcovych udoli jsme dojeli do Drassu, kde jsme meli mensi pauzu a brzy opet uhaneli krajinou dale do nitra hor. Okolo 23h jsme prijeli do Kargilu, kde jsme zastavili a vydali se kamsi do noci hledat nocleh na par hodin. Nasli jsme nakonec nejakou ubytovnu, spali v holem pokoji na zemi na matracich, ale cena za ubytovani byla alespon normalni. Brzy rano jsme opet naskakali do autobusu a cekali az se vydame na cestu dal. Krajina okolo nas se opet znacne promenila, okolo nas byly strme poustni vrcholy hor nektere s ledovym prikrovem, a vsude kam az oko dohledlo az na mala zelena udolicka naprosta poustni krajina. Rano bylo opet mrazive [predtim bylo neustale vsude v Indii 40C a vice] a brzy jsme postupne opet stoupali prasnymi cestami kamsi ke vzdalenym vrcholum. Vsude okolo nas neskutecne vyhledy, krajina byla uplne dechberouci. Postupne se zacaly v malych zelenych udolickach vynorovat tibetska staveni, vsude podel cest se zacaly objevovat stupy a mensi klastery a buddhisticke chramy. Byla to jedna velka nadhera. Bile zarici tibetske domy, sem tam se vynorujici ze zeleni v malych udolickach. Mala policka v udolickach snazici se vyuzit kazdy kousek vody, a vsude okolo naprosta poustni mesicni krajina, presto neskutecne podmaniva.

Cestou jsem v jednu chvili jen stal v otevrenych dverich autobusu, drzel se jednou ruku a vyklanel ven a jen vse vnimal. Jeden chlapik mel stejnou zalibu, tak jsme se dali trochu do reci a behem chvilky jsem se dozvedel spoustu zajimavosti [nejaky fanatik par dni zpet zacal v Srinagaru strilet do lidi a 7 skoncilo v nemocnici; v autobuse s nami jeli obchodnici a chudi obyvatele z Biharu /oblast okolo BodhGaye a Rajgiru/ kteri jeli za praci atd.]. Brzy se objevily male tibetske vesnicky vynorujici se z puste krajiny. V jeden moment jsme prejizdeli misto, kde byly magneticke hory a autobus musel znacne pridat na vykonu, aby projel. Krome vesnicek cestu lemovali opet vojenske zakladny [Cina i Pakistan jsou povazlive blizko], autobus uhanel hloubeji a hloubeji do carovne krajiny, slunce pomalu zapadalo a tesne pred soumrakem se pred nami vynoril Leh, hlavni mesto Ladakhu.

 Z poloviny je cele mestecko poustni z poloviny jsou mala zelena policka a roztrousene domecky. V mestecku zije i pocetnejsi muslimska komunita, jsou tu i tri mesity, prevazne je ale cele obyvatelstvo tibetske [ladacke]. Clovek se opet potkava s mnichy v cervenych habitech tu a tam v ulickach, vsude jsou belostne stupy a chorteny, modlitebni mlynky, mani wall a opet mnohem vetsi klid a pohoda.

Autobus me vysadil na jiznim cipu mesta a podle informaci z meho pruvodce jsem si to namiril pres Main Bazaar a okolo mesity a stareho kralovskeho palace [ktery byl udajne vzorem pro Potalu v Tibetu] ulickami dale na sever. Mezitim padla tma a muj guest house stale nikde. Zeptal jsem se mistnich a ti mi jen rekli, ze se musim vratit a odbocit jinam drobnymi stezkami mezi pozemky.. Kdyz to zkratim 2-3h jsem se propletal ulickama na “predmesti” Lehu a hledal muj Guet house a kdyz uz jsem ho konecne nasel, tak jsem zjistil, ze letos jeste neotevrel. :-) Sel jsem dal a dal do noci a zkousel najit ubytovani, ale stale to bylo moc drahe, az nakonec v jednom precejen kyvli na moji cenu a at uz se dale nevlacim s batohem do noci. Vdecne jsem prijal pokoj a brzy padnul do bezvedomi a konecne poprve po nekolika dnech presunu a divokych cest opet mohl v klidu vydechnout.

Kontakt

Poutník na Cestě

tom.poutnik@gmail.com

na Ceste..

..holub Himálajský

Vyhledávání

ॐ Óm mani padmé húm © 2012 - 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode