..aneb s úsměvem jde všechno líp! :-)

Den 7-20 Annapurny cast II. zaver

04.04.2012 07:11

Den 7-20 Annapurna circuit - cast II

Tak nakonec jsem se k pokracovani dostal drive nez jsem si myslel.. :-)) Dnes jsem chtel udelat presun do Lumbini, rodiste Buddhy a k mistnim mnichum, ale nejak se mi vecer udelalo poradne spatne buh vi z ceho a i kdyz jsem si rano vse spakoval, nejak jsem nemel silu vyrazit. Tak si davam tento den takovy odpocinkovy a snad uz bude zitra lepe a udelam presun. :-)

Zpet ale k vypraveni.

Pote, co jsem zdolal Ice Lake, jsem jeste ten den navecer se skrabal na dalsi horu, protoze jsem se doslechl, ze tam v horach ma byt schovany nejaky buddhisticky klaster. Slunce uz temer zapadalo, kdyz jsem dorazil k ve skale vysekanemu malemu staveni. Venku pred nim sedel u stupy staricky mnich a odpocitaval koralky sveho ruzence. Pokynul mi at jdu dal do jeho pribytku. Jmenoval se lama Teshi a bylo mu 96 let. Nekdo z jeho rodiny mi pripravil caj jeste kdyz jsem se skrabal nahoru a staricky mnich me vyzpovidal odkud jsem a jestli mam v planu jit k prusmyku Thorong La. Kdyz jistil, ze ano, odkudsi vyndal spletenou barevnou snurku a obradne mi ji predal, mela me ochranovat na ceste. Pozehnal mi na moji cestu a ja se s nim opet rozloucil a vydal se s poslednimi paprsky na cestu dolu.

Dalsi den brzy rano jsem vyrazil z Manangu opet blize k prusmyku. Na uzke ceste byla ale nekonecna snura malych koni s nakladem, turistickych vyprav a nosicu a byl to jeden dlouhy had vinouci se kamsi do vysin. Brzy jsem si opet zvykl na batoh a pridal do tempa [vzdy jsem byl v horach velmi rychly] az se mi podarilo vsechny predejit a opet jsem mohl nerusene obdivovat prirodni krasy. Ma cesta vedla pres Yak Kharku, kde zustava vetsina, az do temer liduprazdneho Ledaru [4200m] o kus vyse. Vesnicka se skladala ze tri domu, dve byly male ubytovny. Vsichni jsme se tam s prateli opet shledali a dva francouzi nas naucili jednu karetni hru, kterou jsem hrali az do vecera.

Mala vsuvka k memu dennimu rezimu

Kazde rano jsem vstaval v horach okolo 6h a po 7h byl jiz na ceste, protoze slunce dopoledne nesmazilo tolik [svitani je v Nepalu okolo 6-7h]. Vyjimecne jsem vstaval i za tmy a vyrazel na cestu v noci. Okolo 12-13h byla slunecni intenzita nejvetsi a bylo dobre nachvili se schovat. Vyse v horach jsem to ignoroval, nize kde bylo poradne dusno, jsem precejen nejakou pauzu ke konci rad udelal. Clovek prumerne chodil do 16-17h, pote byl nejvyssi cas vyhledat nocleh. Slunce zapadalo velmi rychle a po 18h byla vsude tma jako v pytli a diky regulacim ani elektrina [vyse ani nebyla] a clovek byl okolo 19-20h uz zahrabany v posteli.

Pokracovani..

V teto vysce uz nebyla ani elektrina ani moc dreva na topeni, val zde ledovy vitr, takze vecer jsme se vsichni I s nosicema tisnili okolo jedineho kotle. V noci jsem spal zcela obleceny s bundou na sobe, zahrabany ve spacaku a jeste s dvema dekama pres sebe. Noc jsem prospal jako vzdy bez problem a i se zimou to bylo docela dobre. Sebastian [jeden z francouzu] uz mel ale v noci problem, neustale byl vzhuru, delalo se mu spatne [horska nemoc]. Tento den vsichni zvazovali, kam az dojit.. jestli do Base campu pod prusmykem ve vysce 4500m a druhy den vyrazet brzy rano a prekonat prusmyk Thorong La [5416m] a 1000m prevyseni.. a nebo jestli dojit az do High Campu ve vysce 4900m a druhy den mit mensi prevyseni. Problem byla horska nemoc, ktera se nejvice projevuje v noci. Vicero lidi dojde do High Campu a pote je jim v noci tak spatne, ze museji urychlene dolu.

Stezka vedla pres pusty kanon jen s dravou rekou, kazdy clovek vnimal na sobe horskou nemoc v podobe nedostatku dechu, v pomale chuzi atd., ale nikdo nevidel jak spatne to bude v noci. Nasi francouzsti pratele se uz kvuli Sebastianovi rozhodli zustat dole a ja se rozhodl, ze zkusim sve stesti s High Campem. Dosud jsem krome pres den nezaznamenal vetsi priznaky a bylo to pote precejen o neco bliz k prusmyku. Vyrazil jsem do primeho stupani a pomalu krok za krokem se sunul nahoru, diky ridkemu vzduchu a nedostatku kysliku je to poradny zahul a clovek se modli o kazdy krok. Nakonec jsem uvidel strisky High Campu a dorazil do sveho cile. Americky par uz tam byl take a brzy dorazila i Janine, nase nemecka kamaradka, nakonec i pres protesty sveho nosice,guida [co mel dole bandu kamaradu] se rozhodla pridat a zkusit sve stesti. Nahore val ledovy vitr a s kazdou hodinou teplota rapidne padala dolu. Byl jsem davno posledni, kdo jeste nosil kratasy a tricko a hodne rychle je musely vystridat kahoty a mikina s bundou. Nicmene s padajici teplotou, i kdyz jsme byli uvnitr, nemilosrdna zima si prisla pro nas i tam. Lide na sobe meli nabalene vse a i to leckdy nepomahalo. Vysli jsme proto ven a zdolavali jeste dalsi hory pobliz.. pomalu nahoru, aby se telo opet zahralo a pomalu zpet [navic jsme se tim chteli trochu pojistt i na noc, ze kdyz se clovek pres den pohybuje ve vyssi vysce, mel by v noci spat nize]. Teplota chvili vydrzela, ale brzy byla opet pryc. Vsichni jsme se modlili abychom preckali noc v poradku. Spal jsem v mistnosti s jednim kanadanem, vse upnute, co to slo. Dalsi den nas cekalo vstavani jeste za tmy ve 4h a pochod k prusmyku pred 5h [slunce vychazi po 6-7h] kvuli ostremu vetru, ktery se pote zveda s kazdou hodinou a znemoznuje dalsi postup.

Noc jsem preckal jak se dalo, nebylo mi spatne, ale casto jsem se probouzel, takze jsem mel jen velmi lehke priznaky. Mi pratele na tom byli vicemene podobne a brzy rano jsme se vydali na cestu dal. Byla tma jako v pytli, v noci napadnul novy snih a v rade jsme po ledovci pomalu stoupali dal. Diky vysoke vysce jsme byli vsichni opet velmi rychle vycerpani a prusmyk nikde. Val tak ledovy vitr, ze kdyz jsem jen nachvili vyndal ruku z rukavice, abych udelal par snimku, zmrzla mi tak, ze jsem v ni ztratil naprosto veskery cit a rychle ji musel pote zahrivat. Veskera voda se zmenila v led. Cesta stoupala ledovou pustinou stale dal a za nami pomalu zacalo vychazet slunce. Tesili jsme se, ze se trochu ohreje vzduch, ale vitr val cim dal tim vic a nejaky ohrev byl jen minimalni. Cestou jsem zkousel doplnit energii muesli tycinkama, vsechny zmrzly na kamen. Kazdy postupoval podle svych moznosti, jak mohl, takze brzy jsem byl opet sam a potacel se po ceste k dalsimu a dalsimu vrcholu. Vzdy se zdalo, ze dalsi zatackou uz to bude, ale byla tam jen dalsi pustina a dalsi stoupani. Bylo to nekonecne a clovek uz davno byl poradne vycerpany. Sel jsem jen ze setrvacnosti, kazdou chvili se musel nachvili zastavit, aby si telo zvyklo aspon trochu na novou vysku a zase se vydaval dal a dal. V hlave jsem mel myslenky, co tady vlastne delam, uprostred ledove pustiny, s batohem na zadech plouzici se k nejakemu prusmyku.. Jako kdyby cokoliv z toho hralo nejakou roli. Nakonec kdyz uz jsem ani nedoufal, kratce po 7h se objevilo male staveni, kde mistni prodavali caj, a deska ovesena motlitebnimi praporky oznacujici nejvyssi prusmyk na svete a gratulujici k jeho prekonani. Prusmyk Thorong La se svymi 5416m byl konecne tady. Val stale mrazive ledovy vitr, ale staveni od nej dobre chranilo, stejne jako jedna jeho venkovni stena, kde jsme se vsichni tisnili. Brzy dorazili i vsichni ostatni pratele, tak jsme se spolecne vyfotili a byli radi, ze uz je to za nami.

Zustali jsme nejakou dobu a odpocivali, ale brzy nezbyvalo nez se vydat na dalsi cestu, tentokrat strme dolu do vesnice Muktinath, ktera byla o 2000m nize. Napred stale po ledovych planich s poradnym vichrem az postupne se zacinalo oteplovat a clovek mohl pomalu opet zandat rukavice i bundu. Kdesi hluboko pod nami bylo udoli, kam jsme meli dojit a s kazdym krokem jsme mu byli blize a blize. Pomalu zacal mizet snih a po par hodinach zacala opet i ridka vegetace a my se ocitli dole v udoli a brzy se objevila i vesnicka Muktinath. Bylo v ni I spousta chramku vsech moznych nabozenstvi, tak uz pote jen nalehko jsme je sli vsechny projit. Prespali jsme v nejakem hotylku a druhy den vyrazili po prasne ceste do Jomsomu, odkud vetsina lidi uz odleta letadlem nebo odjizdi autobusem zpet do Kathmandu.

Diky rozdilne rychlosti chuze jsem se brzy ocitl sam uprostred poustni krajiny nikoho a niceho. Vsude jen pisek a sterk, obcas projizdejici jen nejaky dzip, co zviril poust okolo mne a zahalil mne jeste vice do prachu. Zacal vat opet velky vitr a cesta byla hodne unavna, protoze byl clovek na primem slunci, sel protivetru, ktery val pres 120km/h a temer znemoznoval chuzi rovne. Navic metal veskery prach a pisek primo cloveku do tvare. Byl jsem velmi rad za svuj satek, ale i tak jsem prubezne citil pisek v puse. Na dne jednoho udoli jsem v male vesnicce prisel zrovna ve chvili, kdy se tam konala nepalska svatba. Lide slavnostne obleceni, vyzdobeni kone a auta.. bohuzel jsem ji videl jen ze zadu a brzy se musel vydat opet dal po planich do Jomsomu. Vitr temer znemoznoval rovnou chuzi, ale presto clovek se pomalu blizil svemu cili. V Jomsomu jsem pockal u jednoho stanoviste autobusu jestli se objevi nekdo z mych pratel. Bohuzel nikdo neprisel a az po nejake dobe se objevil nosic Janine a po nejake dobe i ona. Nikoho dalsiho z nasich pratel jsme uz nevideli. Rozhodli jsme se dojit do dalsi vesnice Marphy, ktera ma povest opravdu krasneho mista, navic se zde pestuji jablka a vyrabi mosty pro cely region. Cestou opet pribyvaly ryzova policka a po nejake dobe i sady. Nektere stromy zacinaly uz kvest a byla to proste nadhera [a to jsem se bal, ze prosvihnu jaro v CR]. Brzy se prihnaly mraky jako v poslednich 4 dnech vzdy [do te doby bylo vzdy vicemene jasno a nadherne pocasi] a spustil se mensi dest. Nastesti Marpha byla na dohled a v mistni ubytovne jsme se schovali pred destem a mohli si poradne odpocinout. Ve vesnici byl I ohromny buddhisticky klaster, ale primo jeho chramy byli jiz zavrene.

Druhy den jsme chteli vymyslet nejaky autobus do Tatopani a jiznejsi casti hor, kde byla opet cesta pro trekare, V opacnem pripade nas cekala opet prasna cesta pro dzipy a autobusy po dobu tri dnu. Priroda i vyhledy jsou nadherne, nevim proc s tim nepalska vlada neco neprovede a nevybuduje dalsi cesty, je to skoda. Primy autobus byl jiz plne obsazeny a cena za jizdenku byla pro turisty stanovena fixne v astronomickych vysinach. Zkusili jsme smlouvat, bohuzel bez uspechu. Nakonec jsme museli napred do jedne blizsi vesnice a tam presednout. Nemeli jsme moc na vyber, tak jsme vzali autobus a pote v druhe vesnici uz byly ceny nastesti normalni, tak uz za mensi obnos jsme dzipem dojeli do Tatopani. O jizde autobusem jsem se jiz zminoval, nicmene po uzkych horskych cestach je to opravdu zazitek, obzvlast kdyz se objevi druhy autobus v protismeru a uz na tak dost uzke ceste se jim nejakym zazrakem podari vyhnout. Mistni ridici jsou skutecni umelci, presto clovek diky vymolum nadskakuje na sedacce tak, ze se malem boucha o strechu do hlavy. Cesta dzipem byla o poznani prijemnejsi, jeli jsme s bandou Indu a Indek, ktere neustale rvali a tleskali do rytmu magnetaku a o to vic, kdyz se nasemu ridici podarilo nekoho predjet. :-D Predni kapota jen nadskakovala a a my se asi po dvou hodinach ocitli v Tatopani, ktera je v nadmorske vysce pouhych 1200m.

Vystoupili jsme v tropech. Vsude dusno a vedro, kvetouci tropicke rostliny, bananovniky.. kompletne jina krajina  nez ve ktere jsme se pohybovali posledni valnou vetsinu dni. V restauraci pro mistni [zacali jsme na muj popud zkoumat mistni lokalni spelunky, protoze jsem mel info, ze jidlo je tam 3x levnejsi a mnohem lepsi nez v oficialnich hotelech a restauracich. Prvne jsme to vyzkouseli v Jomsomu, kde turisti vsichni opet v predrazenem hotelu a ja uz mel tak nejak pokrk tech cen a stale stejne nabidky.. a objevil cenove super a nakonec i kulinarsky, malou restauraci a dal si svuj obed tam] jsme zkusili neco z jejich nabidky. Nemeli ani menu, holcicka nakonec vystrachala starou stranku vytrzenou ze sesitu s kankama od inkoustu a jejich nabidkou. :-) Jidlo nakonec bylo poradne palive, ale byl tam aspon stin v nejvetsim vedru. Nase cesta zacala opt stoupat a my se zacali po kamennych schodistich drapat do vesnic navrchu. Chteli jsme dojit az do Sikhy, ale vesnice pred ni se uz troche rozrostla a stoupani nebralo konce a Sikha stale nikde. Slunce uz zacinalo zapadat, dusno ze by se dalo krajet a my celi unaveni, stale stoupali dal a dal. Nakonec jsme dorazili na jeji zacatek a v prvni jednoduche lodgi se ubytovali.

Druhy den bylo stale vedro jak das a my stale po nescetnych kamennych schodech stoupali stale vzhuru. V jedne vesnici jsme si dali opet v nejvetsim vedru pauzu a pote stoupali az do Gorepani, vetsi vesnice v teto oblasti. Cestu cim dal tim vice lemovali haje rozkvetlych rododendronu. Jejich vune plnila vzduch a krasa ruzovych kvetu zase lidskou mysl. :-) Nakonec jsme vcelku rychle dorazili do Gorepani [vytrenovani z mnohem vetsich vyzev] a pri nasem prichodu se na nas vyrojilo neuveritelne velke stado koz. Bylo to jak nekoncici more, nakonec se po nejake dobe objevili i pastevci zenouci stado kamsi do nizsich poloh. Kdyz jsme dorazili, mraky uz opet zahalily vyhled na horske stity Annapuren. Rozhodli jsme se proto na nejvetsi horu v teto casti hor Poon Hill [3200m] vylezt az dalsi den rano [rano byvalo vetsinou jasno]. Vecer kdyz jsme prochazeli mesteckem, tak Janine v mistnim "creepy place", jak jsme je nazyvali [aneb misto jen pro mistni], objevila, ze maji nadobu na Tumbu. Nejakou mistni specialitu, ktera je jen v horach a jen pro mistni obyvatele, turiste o ni nevedi, a chtela ji vyzkouset. Melo to byt neco lehce podobne pivu a k tomu jsem se zarekl, ze nikdy vice, tak jsem z toho moc nadseny nebyl, ale nakonec prevladla moje zvedavost, jit vecer na misto, kde popijeji jen mistni, a tak jsme po veceri vyrazili.

Tumba byla nakonec nadoba naplnena zkvasenym prosem [jak jsem se docetl pozdeji v pruvodci] a clovek dostane obri termosku a jen to zaleva horkou vodou, zazatkuje a brckem popiji [trochu to pripomina popijeni mate jen nadoba je mnohem vetsi]. Nakonec jsem zjistil, ze to chutna podobne jako Kombucha a k te zadne vyhrady nemam [navic i v tomto byl jen mizivy podil alkoholu a k pivu to melo velmi daleko]. Mistni nakonec sli brzy domu a my tam zustali jen ve spolecnosti rodiny, ktera v rohu mistnosti si na ohnisti pripravovala oblibeny dal bhat.

[k dostatni uplne vsude v Nepalu, ryze k tomu neco jako polevka z lustenin, kterou mistni poleji ryzi a k tomu nekolik misticek se zeleninou na kari, pote treba spenat a jeste neco paliveho, salat a navrchtenka slana krupava placka. V tomto jidle jsou veskere ziviny a clovek si muze pridavat dokud neni uplne plny, mistni jej jedi tradicne rukama]

Zatimco maminka pripravovala jidlo, jeji tri synove v rozmezi od 15 do 25let prubezne prepinali pisne na hifi vezi az se chaloupka otrasala. Opravdu podivny pohled, dva cizinci popijejici par hodin tumbu, rodina pripravujici po staru na ohnisti veceri a do toho buracejici nepalsky rock, Linkin park a zapadni metalove kapely. :-D

Rano opet jeste za tmy, opet ve 4h, jsme se zacali drapat na Poon Hill, byl trochu vetsi, ale presto maly kopecek, proti tomu, co uz jsme meli v nohach. Vsichni stoupali videt svitani a vyhled na panorama Annapuren, bohuzel vse halily nepropustne mraky a i kdyz jsme tam cekali nejakolik hodin, nic se na tom nezmenilo. Museli jsme to tedy vzdat a vypravit se zpet do Gorepani pro batohy a pote na cestu zpet z hor do vesnice Nayapul. Cestou jsme prochazeli opet rozkvetle rododendronove lesy a pote kolem pramenu himalajskych rek. V jedne vesnici byl napis Ulleri, vesnice v polovine nasi cesty, tak jsme se uz radovali, jak rychle postupujeme a brzy se I hory zacaly rozevirat a my uz se tesili jak budeme brzy dole. Nakonec se ale ukacalo ze po 3h jsme se teprve nyni dosli do Ulleri a vedro a dusno bylo opet nemilosrdne. Potrebovali jsme se nekam schovat, ale ceny byly pomalu vetsi nez v horach, kde skutecne zadne cesty nebyly. Nakonec jsme s jednim vesnicanem troche usmlouvali cenu a mohli si odpocinout a dat si nejake testoviny. Cestou z vesnice byl usek 3280 schodu, prevyseni pres 500m a jen prime klesani. Byl to poradny napor na kolena a kdyz  jsme dosli konecne dolu, uplne se mi trasly nohy. Brzy se ozvaly opet hromy a spustil se dest a my se opet pomalu sunuli od vesnice k vesnici k Nayapul. Opet jsem nemel vodu, byl unaveny ze schodu a konec stale nikde. Nakonec jsem to nejak rozesel a brzy jsme dorazili do Birethani, kde jsme doplnili vodu a odtud byl uz jen kousek do Nayapul. Meli tam dokonce tzv. "german bakery" nabizejici cokoladove croissanty, skoricove sneky a podobne, tak jsme si jeden na oslavu konce nasi pouti koupili a sli dal. Tam jsme dokonce objevili kopeckovou zmrzlinu, tak to uz jsem neodolal, usmluval cenu a to bylo super zavrseni nasi cesty. O kus dal jsem zacal i trochu rozporuplnou kapitolu jmenem 'Street food'. Videl jsem Indy a jak si vsichni cosi nesou od jednoho stanku, no to bych nebyl ja, abych to nevyzkousel [krome potizi, kdyz jsem vypil vodu pro mistni, jsem nikdy zadne problem nemel]. Bylo to nakonec neco jako burizony v palive omacce s cesnekem a cibuli, palilo to jako das, ale jinak to bylo docela dobre.

Brzy jsme dosli do Nayapul a k posledni policejni kontrole vsech dokumentu. Na konci vesnice jsme nasli skupinu Rusu cekajici na mistni autobus, tak jsme se k nim pridali. Po nejake dobe autobus skutecne prijel a "bus man" [aneb pruvodci vybirajici v autobuse penize od cestujicich] nas poslal i s batohama na strechu. Puvodne jsme mysleli, ze tam mame dat jen batohy, protoze  je to povetsinou v Nepalu zakazane, cestovat na strese, a vsichni se ohani, ze na ceste je "police control" a ze to nejde. Tady byla jedna primo vedle a ocividne ji to nevadilo a nam taky ne.. :-) Tesili jsme se na zazitek jizdy na strese autobusu do Pokhary. Autobus vyrazil na svoji serpentinovatou pout a bylo to naprosto uzasny zazitek. Rusove se krcili a byli celi vyplaseni a my uplne nadseni, nejvetsi sranda bylo projizdet vesnici, protoze v Nepalu je vsude milion el. dratu a jsou hodne nizko, takze jsme se museli poradne shybat. Rusove vzdy rvali "hromada!" [v jejich jazyce hlavy dolu] a nebo "jatka!" [vetev] a ja pukal smichy jake to ma vyznamy u nas. :-D Myslel jsem jak cesta bude trvat tak hodinku, ale autobus nakonec presel opet na prasne cesty, mezitim se setmelo a my stale na strese. Sedeli jsme na mrizovi, pevne se drzeli a neustale davali pozor, co je pred nami. Dlouhodobe JE to nepohodlne, ale stejne to stoji za to a byl to vazne super zazitek. :-D V noci celi zapraseni jsme slezli ze strechy kdesi uprostred Pokhary a jen s velmi pribliznymi informacemi, kudy k memu guest housu, kde jsem mel ulozene veci. Cestou jsme sli i kolem nepalske restaurace [takove castecne creepy place] a rozhodli se zajit. Menu bylo v nepalstine, ale chlapik nam rekl, co je co a za par korun jsme si dali dal bhat [ktery byl nejlepsi co jsem kdy jedl] a momo [tibetske jidlo, neco jako knedlicky plnene zeleninou ci masem, namaci se do palive omacky a jsou velmi dobre] a k tomu lassi a nemelo to chybu. Zaver dne byl stale lepsi a lepsi. :-) V Pokhare meli zrovna i elektrinu, takze jsem poprve videl v turisticke casti mesta I zaplavu svetel a neonu a restauraci lakajici kolemjdouci navstevniky. Po nejake dobe jsme dosli I do meho Shanti Guest house a vycerpani a unaveni padli do postele [stale ten samy den kdy jsme vstavali pred 4h a za tmy se skrabali na Poon Hill]. A tim skoncilo po 14 dnech moje Himalajske putovani.

Na ceste v horach jsem videl uplne nadherne veci, prirodu berouci dech, vsechny mozne vegetacni pasy, celil spalujicimu slunci i poradnemu mrazu a vetru. Ma pusa mi po ceste poradne rozpraskala a vypadala jak od nejakeho poustniho nomada, telo zesililo a hlavne vnitrni duch se posilil. Kdyz jsem vcera zacinal psat o zacatku meho dobrodruzstvi, prislo mi to jak mesice vzdalene, mozna me pocinani tehdy i jako blahove. Pout v horach cloveka zmenila a o to vice zocelila. Presto na ceste clovek necelil jen prirode a jejim krasam ci divokosti, ale prekvapive i lidske chamtivosti a vypocitavosti mistnich obyvatel. Vetsina z nich ma sva policka a k tomu ubytovny na zvyseni svych prijmu. Vlada reguluje cenu za ubytovani a drzi ho nizko okolo 100-200 nepalskych rupii [ve meste se pohybuje okolo 400 a vice], nicmene mistni obyvatele vedi, ze turiste musi jist a tak s troj- az petinasobili ceny a vice. Navic jen s velikou nelibosti nesli, ze by cestovatel nechtel minimalne jak predrazenou veceri tak i snidani. Nemel jsem zas tolik financi, takze jsem si daval jen jednoducha pokud mozno co nejlevnejsi jidla, a presto mne staly tolik jako nejvetsi speciality v mensich restauraci ne-li jeste vice. Brzy jsem se proto rozhodl, ze zkusim vyrabet v esusu placky, moji himalajskou obdobu chleba, protoze jsem mel jeste nejake pomazanky z CR. Zjistil jsem si nepalsky vyraz pro mouku a uz jsem jeden vecer v Danakyu hnetl testo a smazil na poklici od esusu. :-D Nutno dodat, ze se mi celkem povedly a tak jsem to pote jeste jeden vecer zopakoval v Ngawal. Z chamtivosti a nenasytnosti mistnich jsem byl docela roztrpceny, idylicka myslenka vesnicanu pokojne obdelavajici sva policka se rychle rozplynula, a presto, kdyz jsem to cekal nejmene, setkal jsem se i s nezistnou uprimnou pomoci, kdyz jsem to nejvice potreboval. Nakonec je to vzdy a vsude stejne o jednotlivych lidech.

Celkove to byla uzasna cesta a nezapomenutelne zazitky a jsem moc rad, ze jsem ji mohl uskutecnit, presto jsem i nemalo rad, ze jsem opet zpet a vcelku ve zdravi a ze se telo muze dat znovu trochu dohromady [jen opravdu nevim, co to vyvadi poslednich 24h, nicmene to bude mit na svedomi nejspise kapitola street food, ale o tom zas az nekdy jindy :-D ]. Namaste. :-)

Kontakt

Poutník na Cestě

tom.poutnik@gmail.com

na Ceste..

..holub Himálajský

Vyhledávání

ॐ Óm mani padmé húm © 2012 - 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode