Den 36-39 Santa Cruz trek
Rano jsme s tezkymi krosnami vyrazili vstric nocnimu Huarazu a stanovisti mistniho Colectiva do Carazu. Dodavku jsme nasli rychle a za 1,5h jsme jiz prochazeli rannim trzistem Carazu. Zastavili se s mistnimi na něco k jidlu a presedli do dalsiho colectiva, které uz mirilo do hor k vychozimu bodu pro trek - vesnici Cashapampa. Nakoupili jsme tam poslední vodu a listky Koky (pomahaji na horskou nemoc) a brzy jsme zacali celkem strme stoupat udolim narodniho parku. Slunce bylo spalujici, vedle nas bourila divoka horska reka a cesta stoupala nekonecnymi zakrutami stále vzhuru. Cestou se k nam pridal i jeden toulavy pes a putoval spolu s nami několik dni. Udoli bylo sevrene strmymi utesy s bezpoctem malych vodopadu. Trek jsme zacali v cca 3000m.n.m a vecer jsme vystoupali k zakladnimu taboristi (proste jen cedule, ze zde je mozne postavit stan, v lepsim pripade s dirou v zemi - zachod) ve vysce 3700m.n.m. Cestou jsme videli vicero volne divoce zijicich krav a oslu. Se soumrakem jsme postavili stany a uvarili oblibene cinske nudle a brzy vse zakryly huste mraky :-)
Další den jsme se probudili do ledoveho rana, lehce rozmrzli u ranni kavy a vydali se vstric dalsim velikanum. Rano se tradicne vycasilo, takze bylo poradne vedro a bylo mozne spatrit 6000 vrcholy kolem nas. Cesta vedla i kolem nekolika vetsich lagun a brzy se zmenila v poustni krajinu. Odpoledne se opet nakupily mraky a spustila se poradna smrst. Pod par vetvemi jsme postavili provizorni igelitove pristresi a cekali az se boure prezene. Po hodine cekani jsme to vzdali, zabalili se do igelitu a zacali stoupat strme vzhuru k dalsimu taboristi. Během stoupani se boure utisila a opet jsme mohli spatrit majestatni hory kolem nas. Taboriste bylo ve 4200m.n.m a za dobre viditelnosti je obklopeno peti 6000vrcholy s ledovci. Mraky se prelevaly vedle nas a z minuty na minutu se radikalne menila viditelnost. S vecernim cajem z listi koky jsme obdivovali scenerie kolem nas a pote jen zapadli do spacaku.
Další rano jsme se probudili opet v mracich, balili jsme stále ještě castecne mokre stany a vydali se vstric nejvyssimu bodu naší cesty Punta Union ve vysce 4750m.n.m. Cesta stoupala stále vzhuru a jen jsme ji videli v protejsim kopci jako klikatou zubatou caru kamsi za horizont. Stoupali jsme stále vys a hluboko pod nami jsme v dalce videli laguny z predchozich dni. Jedna zakruta stridala druhou a hlinenou cestu brzy nahradila hola skala. Vrchol byl stále v nedohlednu. Veskere vyhledy brzy jako mavnutim proutku opet zahalily huste mraky. Cestou k vrcholu se spustilo intenzivni krupobiti. Zabalili jsme jen batohy vice do igelitu a stoupali dále do mraku. Opet se lehce dostavila horska nemoc, ale jen lehce - stoupali jsme jiz několik dni a telo mělo moznost si zvyknout na omezene mnozstvi kysliku. Nad nami bylo jen sede nebe a vrchol stále nikde. Nakonec jedna zakruta vystridala druhou a vrchol s malou cedulkou byl před nami. Měli jsme radost.
Na vrcholu jsme potkali i organizovane tour a turisty s mini batuzky. Pruvodci jim pripravovali talire s testovinami a kaficky, mensi stado oslu neslo turistum veskery naklad. Když jsme to videli, měli jsme o to vetsi radost, ze jsme to vystoupali s nasimi tezkymi krosnami a rikali si, ze něco podobneho opravdu nikdy :-) Uvarili jsme si oslavny caj, udelali spolecnou fotku a vydali se prusmykem po druhé strane hor opet dolu do udoli. Cestou se vystridala opet hola skala a pote hlinena stezka. Během sestupu se spustila další boure s kroupami. Na hole skale nebylo, kde se schovat a nezbyvalo nez pokracovat dal. Veskere stezky se brzy zmenily v hnede reky s poruznu roztrousenymi kameny. Boure trvala vetsinu naseho sestupu a az když jsme dosahli udoli presla v mensi dest. Holou skalni pustinu nahradila brzy trava a cim nize jsme byli, tim se postupne pridavaly stromy a drobne kere. Po nekolikahodinovem klesani jsme dosahli tábořiště Paria v nyní téměř smesnych 3900 m.n.m. Zvazovali jsme pokracovat v ceste dal, ale padal uz soumrak a byli jsme unaveni. Postavili jsme stany, uvarili poslední zbytek kafe a postavili si kamenne zidky kolem stanu pro vetsi izolaci.
Poslední den jsme vstavali kratce po rozbresku, vse bylo ještě skryte v mracich, které teprve dopoledni slunce rozpusti. Sbalili jsme mokre stany a vydali se na zaverecnou etapu do vesnice Vaqueria. Cesta vedla zelenym udolim a mijeli jsme opet divoke kravy a kone. S vidinou brzkeho konce jsme docela hnali, poslední colectivo z Vaqerii mělo odjizdet ve 12h a další noc jsme jiz v horach travit nechteli. Brzy jsme dosahli hranice narodniho parku a stoupali nahoru a dolu k blizke vesnici. Mylne jsme si mysleli, ze Vaqueria je pobliz a nekde v udoli. Brzy nase cesta zacala ze 3300 m.n.m. prudce stoupat a zjistili jsme, ze Vaqueria je opet ve vysce kolem 3800m.n.m. Casu bylo malo a tak jsme uhaneli vstric dalsim vrcholum. Nakonec jsme dosahli Vaquerie a měli ještě 30min do odjezdu poslední dodavky. Byli jsme vdecni, ze jsme to stihli.
Dodavka s nami jela přes 5h a krizovala jednu serpentynu za druhou po nezpevnenych cestach. Dorazili jsme do vysky 5000m.n.m. a doslova jeli kolem 6000 vrcholu. Přes cestu tekly male reky a padal bezpocet vodopadu, zadne krajnice ani svodidla, pouze nekolika kilometrovy pad do udoli. Dodavka s nami jela rychlosti 0-17km/h a ridic zkusene projizdel jednu zatacku za druhou. Po dosazeni prusmyku jsme klesali po druhé strane hor 2000m dolu do udoli az k mestu Yungay a pote další hodinu do nocniho Huarazu.
Nyní me ceka presun nocnimi autobusy do města Trujjilo a nasledne do Tarapoto - vychozi mestecko pro cestu do Amazonie. V Tarapoto se nalodim na nakladni lod a popluju 3-5 dni do nitra Amazonskeho pralesa a do vesnice Iquitos.