..aneb s úsměvem jde všechno líp! :-)

Den 102-108 Markha Valley trek

03.07.2012 22:31

Den 102-108 Markha Valley trek

Rano jsme nikam moc nespechali, nas plan byl odpoledne se dopravit do Spitoku, vesnice asi 18km od Lehu a bud jeste kousek jit a zkratit si tak dalsi den, nebo najit ubytovani rovnou a pokracovat v trekovani nasledujici den. Zasli jsme tedy opet na snidani k nasemu oblibenemu chlapikovi a pote sbalili jeste par veci do batohu [muj byl stale narvany od minula] a pote v pozdnim odpoledni se vypravili na autobus do Spitoku.

Klaster byl jak jinak nez navrcholu skalniho ostrohu a celkove byl docela pekny, opet zde byla mistnost venovana Tare, durkank a stare demonicke sochy prikryte nyni latkami a pote hlavni meditacni mistnost pro mnichy. Ze strechy klastera byl pekny vyhled na cast Lehu a pote jizni cast udoli a na druhe strane na hory, kde se v dali zarezavalo udoli, zacatek Markha Valley treku. Mnich v klastere nam rekl, ze behem dneska muzeme dojit do Zingchanu, ktery mel byt hned na zacatku usti rokle. Vydali jsme se tedy po ceste smer zarez v horach na obzoru. Nemeli jsme mapu, protoze v zadnych obchodech v Lehu nemaji poradnou, jen spise takove velmi priblizne omalovanky bez meritka, presto jsme si ale rikali, ze cesta neni nijak moc slozita. Sli jsme nekolik hodin, mesicni krajina okolo nas a nikde nikdo, jen my a prasna cesta vedouci kamsi. Po nejake chvili jsme dosli k usti rokle, slunce zapadalo a tak jsme se zacali pozvolna rozhlizet po nasi vesnici, ale kde nic tu nic.

Cesta nas vedla stale hloubeji do hor, serpentinami postupne stoupala a jeden krasny vyhled stridal druhy. Kraceli jsme uz nekolik hodin a vesnice stale v nedohlednu. Muj tezky batoh me zacal trochu zmahat, sice jsem zvykly na 3500m v Lehu, ale odvykl jsem v teto vysce vyvijet nejakou vetsi namahu [jako treba tahnout muj batoh pres hory doly], a tak jsem byl unaveny a casto se mi nedostavalo dechu. Cesta pokracovala hloubeji a hloubeji do nitra hor a my si rekli, ze tedy Zingchen byl nenavratne jen jakysi mytus, ktery nikdy neexistoval, nicmene hloubeji v horach bychom meli narazit na dalsi vesnice. V jeden moment jsme i nasli dva chlapiky stojici u auta a zirajici na mohutny vodni tok [byvala silnice], ktery bylo nemozne dale projet. My jsme nakonec divokou reku prekonali vytvorenim naseho vlastniho mostu z kamenu a preskakanim na druhy breh.

Cesta byla ticha a prazdna. Zadne znaceni niceho, jen postupne se cim dal tim vice prodluzujici stiny. Vesnice nikde. V jednu chvili jsme zacali pochybovat, zda jsme jen nekde spatne neuhli a zda skutecne jdeme dobre. Zacali jsme proto stopovat otisky pneumatik, konske bobky a dalsi indicie vedouci k civilizaci. Byla jiz tma, kdyz jsme nasli stare opustene taboriste uprostred reky. Nebyla tam zadna moznost prespani, tak jsme pokracovali dal a nakonec nasli jeden dum na druhem brehu vysoko na kopci a o kus dal dalsi taboriste, tentokrat se tremi stany. Unavene jsme zamirili do taboriste. Byly tam dve Rakusanky s guidama [pruvodci z cestovnich agentur], kteri jim varili a pripravovali vse potrebne a pote jeden velky bily stan, ze ktereho se vyklubalo obcerstveni. Guidove nam dali trochu prevarene vody a ja se domluvil s chlapikem z obcerstveni, zda tam muzem prespat. Nemeli jsme zadny stan, jen trochu plachty, co jsem koupil pro pripad nouze. Dal nam na kamennou zem par dek a zandani ve spacacich az po usi jsme tam preckali prvni noc. Jak se nakonec ukazalo, toto taboriste a jeden dum kdesi na kopci, byl Zingchen. Rano jsme zjistili, ze nam chlapik dal sve vlastni loze, sam spal ten vecer v aute.

Dalsi den jsme pokracovali po ceste stale hloubeji a hloubeji do nitra hor. V jednu chvili jsme prisli k divoke rece a nase cesta pokracovala po druhem brehu, opet zadny most, zadne znaceni. Sli jsme tedy chvili po proudu a brzy nasli prihodne kameny a reku preskakali na druhy breh. Brzy se ale situace opakovala a opet nase cesta koncila v rozbourene rece. Zadne pouzitelne kameny nebyly v dohledu, tak jsme pokracovali po stale se zuzujicim brehu stale dale a doufali, ze zahledneme nejakou moznost prekroceni reky. Skoncili jsme nakonec na uzke skalni rimse svazujici se do divoke reky pod nami, zadne moznosti uchytu a skala samotna se drolila pod rukama. V jeden moment bylo treba preskocit na druhou rimsu, ale byla jeste uzsi nez ta predchozi a nebyl jsem si jisty, zda to s mym batohem nebude prilis. Vymenil jsem si radeji nohy pro lepsi stabilitu a skocil. Druha rimsa mi jen sjela pod nohama a uz jsem jen padal i s celym batohem rovnou do divoke reky. Voda byla ledova, koryto reky se zde zuzovalo, takze reka byla v tomto miste mnohem hlubsi a proud silnejsi. Sahala mi az po krk, nohama se mi ale castecne podarilo nahmatat dno. Snazil jsem se vyskrabat zpet na rimsu, ale nebyla zde zadna moznost uchytu a proud byl prilis silny a strhaval me zpet dolu. Zkusil jsem se tedy dostat na druhou stranu reky. Vyuzil jsem sily proudu a odrazil se vsi silou ke druhemu brehu, kde se mi nakonec precejen podarilo vylezt z ledove vody.

Byl jsem mokry od hlavy az k pate. Vnitrek batohu nejakym zazrakem celkem vode odolal, za to z meho fotaku crcela voda a stejne tak z mp3, penize navlhle.. Chvili jsem jen sedel na brehu a snazil se vse aspon trochu na slunci ususit. Z bot jsem vylil vodu a vyzdimal ponozky a snazil se dat do kupy elektroniku, ale bezuspesne. Brzy bylo treba se vydat na dalsi cestu, a tak jsem vse pobalil a s mokrym oblecenim na sobe, s botami, ze kterych pri kazdem kroku vytekala voda, se vydal na cestu dal. Nekolikrat jsme museli jeste prekonat reku, ale vzdy jsme jiz nasli prihodne misto, nebo jsme nasli starou stezku vedouci vysoko po uboci, a vse bylo vicemene bez problemu. Citil jsem se ale naprosto vycerpany, nevim jestli mym bojem s dravou rekou a rychlym adrenalinem, ale citil jsem se jako kdybych uz chodil cely den a nohy se mi sotva pletly.

V jednu chvili nase pesina vedla primo korytem reky po vyschlych castech a museli jsme opravdu poradne stopovat, kudy se vlastne vydat, protoze na jedne strane skalni stena a na druhe strane drava reka. Sledovali jsme otisky bot a trus osliku az jsme opet nasli neco jako hlavni stezku [malou pesinu] a pokracovali dale do hor. Postupne jsem se dal opet do hromady, obleceni na me v prazicim slunci brzy uschlo, jen boty byly stale mokre, ale mel jsem uz cim dal tim vice energie. Na jedne skale jsme si dali mensi pauzu a najednou se objevila na ceste jedna Americanka, tak si k nam prisedla a dali jsme se do reci. Mela dokonce i vzdalene predky z CR, tak trochu mluvila cesky a byla fascinovana nasi kulturou. Zbytek  treku jsme az dokonce putovali vsichni spolu.

Cesta nas po nejake dobe dovedla k dalsimu „tea tentu“ [bilemu stanu s obcerstvenim], kde jsme si opet nachvili odpocinuli. Nase stezka vedla pres reku dale do hor. Museli jsme ji opet prebrodit, ale reciste bylo siroke a melke, a tak jsme brzy uz kraceli po horske pesine stale vyse. V jeden moment se zacal projevovat nedostatek kysliku a mel jsem co delat zdolat kazdy metr. Me telo nebylo zvykle mit tak malo kysliku a naplno slapat s batohem na zadech. Na Annapurne bylo stoupani pozvolne a telo melo tak dost casu si zvyknout na stale mensi podil kysliku i pri plne zatezi, zde bylo hozene rovnou do vody [doslova :-D]. Musel jsem se cim dal tim casteji zastavovat, abych se vubec nadechl. Nohy mi zacaly mravencit z nedostatku kysliku a postupne jsem nemohl chodit vubec, mel jsem pocit jako kdyby v nich nebyla zadna sila. Musel jsem tedy kompletne zastavit, chvili vse rozdychat a pote pokracovat dal. Bylo to poradne hloupe, ale nemel jsem na vyber a podobne priznaky mel i zbytek nasi skupinky. Postupne jsme dosli az do vesnicky Yurutse, kde byl jeden dum, kde bylo mozne prespat. Kdyz jsme dorazili byl uz ale kompletne plny a tak jsme pokracovali kus dale a nasli dalsi tea tent a nakonec zustali tam. Chlapici nam pripravili jidlo i nejake deky na spani a my se bavili o vsem moznem a odpocivali. V noci byly uplne nadherne videt hvezdy. Spali jsme v zhruba 4200m n.m.

Dalsi den bylo po ranu zatazeno a prselo, okolni hory byly skryte v mracich a moc to k prijemnemu chozeni po horach nevybizelo. Chlapici z naseho „tea tentu“ ale lakonicky prohlasili, ze bude lepe, a tak jsme se vydali po ceste vedouci stale vice vzhuru po uboci hor az k prusmyku Ganda La [4900m]. Cestou se dest zmenil na male kroupy a snih a razem jsme se ocitli v snehove bouri. Opet se projevoval nedostatek kysliku v okolnim vzduchu, ale mnohem mene nez predchozi den, telo se precejen trochu aklimatizovalo. Brzy jsme vystoupali az do ledoveho prusmyku a pred nami se otevrely nadherne vyhledy na okolni hory, i kdyz trochu limitovane mraky. V prusmyku samotnem val mrazivy vitr, tak jsme se brzy vydali na cestu dolu a krajina okolo nas se opet rapidne menila. Pribyly male zakrsle keriky, pasouci se stada ovci a brzy opet i male vesnicky o par domech, zelen byla jen na dne udoli, jinak vsude byla poustni krajina. Prochazeli jsme stale na dne udoli tahnouci se kilometry a kilometry, casto se brodili pres reku, ale byla jen mensi a vzdy to slo bez problemu. V jeden moment poust okolo nas se zmenila v opravdu jemnou prasnou planinu, kdy pri kazdem kroku se zvedly oblaka pracu a jemneho pisku. Skaliska vsude okolo nas mi pripominaly trochu vzdalene jakousi miniaturu Grand Canyonu. Dosli jsme az do vesnice Skyu, kde jsme nakonec v jednom dome tzv „homestay“ jiz zustali pres noc. Jak se ale ukazalo v celem udoli maji vladou doporucenou vysokou cenu a vsichni se toho drzi sec muzou, ze cena je fixni a nezavisi na nich, i kdyz to v realu neni pravda.

Hodne z techto „homestayi“ vydelavaji na turistech opravdu poradny balik a kvalita rozhodne neodpovida. Vzdy se spi na matracich na zemi v nejakych spolecnych mistnostech, clovek ma odpoledne narok na trochu caje a vecer na veceri, kdy je vetsinou ryze s dalem [lusteninova polevka] a sabdzim [zeleninova smes], ty byvaji vetsinou dobre, ale ne vzdy jsou na vecernim menu. Rano je pote par placek s marmeladou. Turistum pote zabali jeste tzv. „lunch“, ktery je spise malou svacinou skladajici se ze dvou tenkych placek, nekdy jedne brambory ci jednoho vejce, a k tomu neznamo proc malou krabicku dzusu. Po cele ceste neni zadna moznost bezneho maleho obchodu na dokoupeni zasob, takze pokud by clovek nemel nic v batohu, toto by mela byt jeho celodenni strava za velmi premrstene finance. Byli jsme z toho trochu roztrpceni, protoze mistni nam davali velmi okate najevo, ze jsme spise tolerovani a nemaji zadny zajem, krome penez, u kterych je preci jasne, ze jich budeme mit plne kapsy, jsme turisti. Nekdy se nam podarilo udelat mensi slevu, ale bylo to vyjimecne. Cena byla v konecnem dusledku mnohem vyssi nez kdyz jsem putoval i v Nepalu na Annapurne, kde jiz tam jsem byl prekvapeny. Zde nebyla zadna moznost, jak toto obejit protoze primo v horach spani nepripadalo v uvahu a pokud clovek chtel nekde spat, musel zaplatit.

Tento prvni den byl i cely dum zamoren spoustou hmyzu, ze jsme nemohli ani spat a marne jsme hledali misto na spani. Mistni jen pokrcili rameny a dal to neresili, pry je to vsude. Nakonec jsme se vsichni mackali u steny, kde jich bylo nejmene a vycerpani nakonec pred svitanim aspon nachvili usnuli.

Dalsi rano jsme pokracovali udolim Markhy az do stejnojmenne vesnice. Cestou jsme sli opet neustale v rokli, prubezne se brodili pres reku ci prekonavali prasne pouste. Tu a tam byla i mala vesnicka s par domy, jinak jen skalnate poustni hory okolo nas a sem tam belostne chortneny ci mani wall posete kameny s vyrytym tibetskym „Ohm mani padme hum“. Kratce pred Markhou nas cesta zavedla opet k rece, ktera se mezitim zmenila na mohutnejsi tok a bylo ji treba prebrodit. Sel jsem naboso a kameny se mi zabodavaly do nohou, voda byla mrazive ledova [z tajicich ledovcu] a proud poradne silny. Nebyla ale hluboka, jen po kolena, tak jsme brzy vsichni presli na druhy breh a brzy nasli i dalsi ubytovani na dnesni noc.

Dalsi den opet po ranu vydatne prselo a bylo treba prebrodit cim dal tim silnejsi tok jeste dvakrat v prubehu dne. Museli jsme se zacatkem naseho pochodu chvili pockat, protoze po ranu je vody v rece prilis a nelze prekrocit. Vydali jsme se tedy trochu pozdeji nez obvykle [bezne kolem 7h uz s batohem na zadech, nyni asi kolem 9h]. Stale vydatne prselo ci prubezne mrholilo, ale v prubehu dne se pocasi precijen nachvili umoudrilo. Reku jsem tentokrat brodil jiz v sandalich a voda mi dosahovala znacne nad kolena, takze jsme vsichni meli vyhrnute kratasy co to jen slo, ale stejne byly nakonec mokre. Cesta pote pokracovala dale stale po dne udoli. V jednom miste jsme prisli i k jakesi pesine vedouci na vrchol hory, kde byl maly klaster. Rozhodli jsme se tam vydat, tak jsme batohy nechali jen kdesi dole a po velmi prikre stezce stoupali kamsi vzhuru. Kdyz jsme vylezli nahoru, zjistili jsme ze klaster je zavreny, presto cesta nebyla zbytecna, byl odsud opet paradni vyhled vsude okolo. Reka dole pod nami v udoli byla jen jako mala hozena stuzka. Brzy bylo treba se vydat opet na cestu a pres poustni krajiny ci male zelene oazy jsme dorazili do Hunkaru, male ospale vesnicky [4000m]. Nasli jsme ubytovani opet v jednom z domu a zbytek dne se jen toulali po okoli.

Dalsi den po ranu opet prselo a nase cesta vedla podel reky udolim stale dal. V jednom miste jsme opet jen museli preskakovat podel skalni steny po kamenech, protoze divoka voda zaplavila vse. Cesta postupne stoupala, napred pozvolna a pote cim dal tim prikreji a pozvolna opoustela reku a udoli. Zacali jsme opet stoupat do horskeho pasu, vsude okolo nas jen puste planiny, veskera vegetace byla pryc. Pocasi se neustale stridalo od poradneho vedra a prazicicho slunce pres nahle zatazenou celou oblohu a opet snehovou bouri. Postupne jsme vystoupali na jakesi horske plateau a okolo nas se podel cesty pasli opet jaci. V dali jsme videli par bilych stanu, ‚vesnicka‘ Nimaling [4900m]. Kdyz jsme dorazili zjistili jsme, ze se sklada z jakehosi vetsiho stanu [tea tentu] a pote skupinky malych „A“ stanu pro turisty na nocleh.

Nutno dodat, ze vsichni turisti krome nasi trojice meli sveho vlastniho pruvodce z cestovni agentury, ktery se je snazil opecovavat, jak mohl, ci dokonce i kone a muly tahnouci jejich zavazadla. Temer po celou dobu jsme se mijeli i s jakymsi skolnim vyletem teenageru z nejake mezinarodni skoly v Singapuru. Bylo tam 66 deti, 5 ucitelu, 18 pruvodcu a 75 koni a mul tahnouci vsechen naklad. Vzdy kdyz nekde zastavili, postavili celou stanovou vesnici.

Brzy se zapadem slunce prisel i prudky vitr a mraziva zima. Vecer jsme spali namackani ve spacacich temer se vsim oblecenim na sobe jeden k druhemu a presto noc byla ledova. Kate, nase Americka kamaradka, zacala byt cim dal tim vice nemocna s nejakymi strevnimi vecmi. Byla den ode dne slabsi a presto stale vytrvala a splhala s nami sec mohla. U nas to melo pomalejsi start, ale nakonec kazdy z nas skoncil s necim, vse pravdepodobne z jidla a vody, co jsme dostali v homestayich a rychleho prevyseni. V noci byly opet jedny z nejkrasnejsich hvezd, co jsem kdy videl, zarily na nebi opravdu nadherne a byly takrka na dotek.

Dalsi den nas cekal prekonat prusmyk Gongmaru la [5270m]. Cesta z horskeho plateau zacala temer primo stoupat do kopce, zem byla zmrzla, led a snih nam krupal pod botama. Karavana poutniku se vydala opet na cestu. Byl jsem na zacatku celeho konvoje, tak jsem ve zmrzle zemi stopoval a hledal cestu [zadne znaceni nikdy a nikde] a pomalu postupoval cim dal tim vyse. Vsude okolo nas val mrazivy vitr a celkove teplota byla hodne pod bodem mrazu. Po zdolani prvniho prikreho stoupani jsme se dostali na jakousi zmrzlou planinu, ze ktere se v dali temer kolmo zvedalo horske pasmo spolu s nasim prusmykem. Mohli jsme uz zdaleka videt tmavou pesinu zig zag stoupajici po jeho ledovcovem uboci az kamsi nahoru.

Sli jsme vsichni pomalu, velke rozestupy mezi jednotlivymi lidmi, kazdy mel co delat se stale nizsi hladinou kysliku, se vzdorovanim ledovemu vetru a hledanim co nejschudnejsi cesty. Postupne jsem dorazil k pate hory a zacal prikre stoupat po jejim uboci, vsude byla mraziva zima, led a snih kam az oko dohledlo. V polovine hory jsem musel nachvili sundat batoh a opet se trochu nadychat kysliku, mi pratele byli kdesi daleko dole stale jeste na ledove plani. Stoupal jsem pomalu cim dal tim vyse a kazdy krok se clovek opet musel premlouvat, co par kroku se musel zastavit, aby se nadychal. Presto  prusmyk se pozvolna blizil cim dal tim vice a vyhled na okolni hory byl opravdu dechberouci. Clovek citil jak je na hranici svych fyzickych sil [diky vzduchu] a zacal opet premitat o celem nasem pocinani, jak nesmyslne je lezt na hory a jak jsou lide vyslovene hloupi, ze neco takoveho podnikaji. Nema to zadny smysl, zadny vyznam. Okolni vyhledy mohou byt sebelepsi, ale jsou v konecnem dusledku nepodstatne a pomijive. Co nas zene do tak divokych a nehostinnych kraju, jakymi jsou nejvyssi Himalajske prusmyky se svym stalym ledovym prikrovem, mrazive plane a horske pustiny?

Nakonec jsem vylezl do prusmyku, kde val mrazivy vitr jeste s vetsi intenzitou, nebylo kde se moc schovat, tak jsme tam jen s par dalsimi sedeli a cekali na nase pratele stale jeste zapasici s cestou vzhuru. Cekal jsem tam asi hodinu nez byla nase trojice opet pohromade a snazil se udrzet telesnou teplotu, co to jen slo. Vyhled z prusmyku byl nadherny, na jedne strane hory Zanskaru [uzemi v Ladakhu] tahnouci se az k obzoru a na druhe strane jedno hluboke udoli za druhym az ke vzdalenemu Hemisu, cili celeho naseho putovani. Zahajili jsme sestup po druhe strane horskeho pasma, stezka byla stale jen mala pesinka, casto jen vyslapana ve snehu a pokryta ledem. Cim jsme byli nize postupne byla vice a vice rozbahnena a neustale hrozily mensi ci vetsi sesuvy. Nakonec jsme slezli opet k dalsi horske drave rece a po zbytek putovani uz nase cesta vedla podel jejiho toku.

 Casto bylo treba opet brodit, protoze pesina nahle koncila v divokych perejich. Tentokrat bylo ale vody opravdu hodne a se silnym proudem, a tak jsme hledali neustale co nejschudnejsi cestu, jak ji prekonat. Skakali jsme z potopenych kamenu jeden na druhy, nekdy se snazili nahazet i nejake nove a alespon trochu mene ponorit nase nohy do ledove vody. Cesta vedla vzdy strme vzhuru po uboci a pote rovnou do divokych pereji. V jednom miste byla uzka soutezka a nezbylo nic jineho nez vylozene projit dravou rekou na druhou stranu. Vsichni jsme byli mokri a jedno brodeni nasledovalo druhe, nastesti ale nikdo z nas neuklouzl ani ho nestrhl divoky proud. Vody bylo ale spousta, takze o nejake prijemne ceste by si mohl clovek jen zdat. Behem divokeho brodeni, ktere nemelo konce nas chytla opet snehova boure. Pusobilo to pomalu az epicky, drava reka s hukotem valici se uzkou rokli, snehova boure spolu s kroupami snizujici teplotu opet rapidne dolu a do toho skupina lidi snazici se prekonat divoky vodni tok a vzdorovat vsem okolnim zivlum a nastraham.

Postupne jsme dorazili opet do obydlenejsich casti [okolo 4000m a nize], kde se rokle opet trochu rozsirila a nase cesta se drzela az na obcasne brodeni vicemene po uboci. Objevily se male vesnicky se svymi policky a i okolni teplota se cim dal tim vice oteplovala, snih a ledova krajina zustaly nenavratne za nami. Hory mely roztodivne barvy od fialove, pres zelene sedou az do hnede, a clovek mohl jasne videt jednotlive vrstvy zemske desky. Bylo to jako kdyby jen vcera se srazily a vytvorily toto Himalajske pohori. Cesta nas vedla z jedne vesnicky do druhe a my stale pokracovali dale s cilem dojit do jedne vzdalene vesnicky, kde uz je i prasna cesta vedouci do civilizace a pokud to jen trochu pujde dostat se do Hemisu. Nechteli jsme uz dale byt ve sparech mistni vesnicke mafie a predrazeneho ubytovani.

Byli uz jsme poradne unaveni, poustni vyprahla krajina opet okolo nas, ale stale jsme kraceli dal a dal az jsme precijen dosli do nasi vzdalene vesnice. Bohuzel ale zadne auto v nasem smeru nejelo, jen jedno, s par nasimi prateli poskytnute soukromou cestovni kancelari. Chteli jsme se alespon s nimi kousek priblizit, ale ridic to zamitl a jel vesele dal. Sli jsme jednim udolim za druhym, uz bylo pozdni odpoledne a my byli neskutecne utahani. Nikdy by nas nenapadlo, ze dojdeme az sem. Vetsina lidi uz davno zustala v nejake drivejsi vesnici [bezne je do Hemise z Nimalingu  2-3 dny]. Nohy se nam sotva pletly kdyz jsme dorazili opet ven z hor do udoli tahnoucim se az k Lehu [byli jsme od nej okolo 50 km daleko]. Sli jsme po ceste smerem k Hemisu, ale nemeli jsme nejmensi tuseni, zda je tam mozne prespat. Byli jsme zapraseni, spinavi a kompletne mrtvi [v homestayich nebyla zadne moznost jak se umyt] a Leh se nam zdal jako vzdalena fatamorgana. Nemeli jsme uz temer zadnou silu, a tak jsme v ednu chvili jen lezeli na zemi na jedne krizovatce, neschopni jit dal.

Nakonec jsme se precijen vzchopili a zamirili smer Hemis. Sli jsme par km, kdyz konecne jela nejaka dodavka v nasem smeru. Bylo to taxi vracejici se do Lehu. Zaplatili jsme mu premrstenou cenu a vdecne se vezli cim dal tim blize k teple vode [ i kdyz v kyblu] a pohodlne posteli v nasem guest housu. Posledni slunecni paprsky zmizely za obzorem, kdyz jsme dorazili do Lehu a vydali se temer na jeho okraj, kde prebyvame. Nase rodina nas ale neocekavala vratit se tak brzy a tak pro nas nemela zadne misto, nastesti v guest housu hned vedle nas nakonec prijali. Napred nemeli zadny pokoj, ale kdyz me opet videla majitelka, jak jsem zniceny a k smrti utahany, nabidla nam i jeden drazsi, ktery pro nas dala za beznou cenu jen pro tuto noc [poprve kdyz jsem dorazil uprostred noci do Lehu vypadal jsem obdobne a nechala me za moji cenu tez preckat par noci]. Vdecne jsme prijali a brzy jen padli do bezvedomi a konecne vytouzeneho odpocinku.

Kontakt

Poutník na Cestě

tom.poutnik@gmail.com

na Ceste..

..holub Himálajský

Vyhledávání

ॐ Óm mani padmé húm © 2012 - 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode